Otec totiž jmenem František z nepochopitelných příčin upadl v ruce lotrů a tovaryšstva hříšného. Duch Páně odstoupil a satan, tento věčný pokušitel, přistoupil. Bylo již pozdě. Prosba, pláč a slza nespomáhala více. Z Františka, tohoto druhdy tak mírného a střídmého souseda, stal se — opilec!…
Manželka kvílela, děti plakaly vidouce otce svého v opilství. „Ach, tatíčku milý!“ říkávaly, „prosíme vás pro Boha a pro všecko, co vám drahé a svaté, jen se pamatujte, a nedělejte nám takovou hanbu“ — „Co řekne svět, znaje vás od začátku co pořádného člověka?“
Než z dopuštění božího neměl nešťastný otec tolik síly a pevné vůle, aby odolati mohl pokušení těžkému. Při zdravém rozumu viděl před sebou sice propast, do kteréž úprkem se žene, avšak jak mile zlá žádosť procitla v srdci jeho, zapoměl zase úplně na dobré předsevzetí své.
Čím dál, tím hůř.
K opilství přidala se zuřivosť. Otec František nebyl více sebe mocen. Přijda opilý domu, tu sužoval, pronásledoval manželku a matku patero dítek. Děti uschovávaly se před vlastním svým otcem bojíce se týrání jeho. Vše v domě třískal a porážel. Nůž, sekera, zbraň a vše, čím by nějaké neštěstí stati se mohlo, muselo odstraněno býti. Mnohou noc musela matka s dětmi třebas pod
