ný, učí a nařizuje: „Jméno křtěnci se dává, které má se vzíti od někoho, kdo pro vynikající zbožnost duše zařaděn jest do počtu Svatých. Tak zajisté snadno se stane, že každý podobností jména bude povzbuzován k následování ctnosti a svatosti, a kromě toho, že koho snaží se následovati, toho také bude vzývati a naději míti, že mu bude přímluvčím k ochraně duše i těla. Pročež zasluhují výtky, kteří jména pohanů, zvláště těch, kteří byli právě největšími zlosyny, tak bedlivě vybírají a je dětem dávají: neboť odtud lze vyrozuměti, zač snahu po křesťanské zbožnosti pokládánu míti chtějí, když se z památky bezbožných lidí tolik radují, že chtí, aby v sluch věřících odevšad zaznívala taková světská jména.“
Souhlasně s tímto nařízením ukládá Rituale Romanum, r. 1614 vydané: „Pečuj (kněz), aby nebyla dávána jména neslušná, bájeslovná, směšná neb od bohů nebo bezbožných pohanů vzatá, nýbrž raději, pokud možno, jména Svatých, jejichžto příklady by věřící byli ke slušnému žití povzbuzováni a pomocí chráněni.“
Z uložení sněmu Tridentského (sess. XXIV. de Reform. c 2.) konány potom hojné synody diecésní a provinciální; mnohé z nich dotýkají se této věci, spravujíce se podstatně uvedenými nařízeními církevními s některými změnami podle místních potřeb. Hledíc k volbě křestních jmen, některé synody ponechávají dosti volnosti. Zákaz jmen pohanských vztahuje se věrojatně jména vzatá z pohanství řeckého a římského, zvláště z mythologie, která svým zvukem již připomínala neřesti svých prvních majetníků. Zákaz takovýchto jmen pohanských týkal se hlavně humanistů, kteří takovými jmény své proticírkevní smýšlení na jevo dávali, nikoli však jmen starogermanských a staroslovanských.
Přísnější nařízení některých synod, kterými se vý-
