A také mysl Durynkova. Neklidný chodil hradem, jako by nikde neměl stání.
Zlá myšlenka byla s ním všude jako stín a nedala mu pokoje. Ctižádosť a lakota mu ji vnukly. Pořád se mu ozýval vnitřní hlas:
»Zbav se toho chlapce, zbav! Neklan nemá jistě pokoje, dokud Vlaslavův syn žije. Ukliď toho synka, ulevíš knížeti, a kníže se ti odmění, a hojně, hojně. Tento hrad, jejž spravuješ pro chlapce, bude tvůj, bude tvůj vlastní a všecka krajina kolem. Budeš pánem a vladařem a ne jen správcem a sluhou. Učiníš pražskému knížeti vděk, zbavíš-li jej toho chlapce na dobro, na vždy —«
Tak mu šeptal běs, tak ho ta krvavá myšlénka mořila ustavičně, a nemohl ji zapuditi. Vracela se mu zas a zas, a nejvíce, když meškal o samotě. Než často, když i se Zbislavem seděl, za zimních soumraků při planoucím krbu, chytlo ho náhle zlé myšlení. Chlapec pak žasl, co se děje, že se Durynk tak zamyslil, nebo jak na něj hledí jeho zelenavé oči z pod hustého obočí.
Hned se však chlapec upokojil, když vychovatel vytrhnuv se z myšlení, pohladil ho po zlatých vlasech, když vlídně zas na něj promluvil.
Tak vlídně také vyzval jednou Zbislava, aby s ním šel dolů k řece, že budou rybičky chytat. I vyskočil radostně rozmilý chlapec a v čapce, v kožíšku vyběhl chutě ven. Durynk, maje zlý úmysl v srdci, vzal bradatici[1] a řekl, tou že vysekají kus ledu, aby mohli na rybky. Zbislav těše se, poskakoval vedle něho. Šli k řece stezkou ve sněhu vyšlapanou. Bylo pozdě odpoledne a bylo jasno a mrazivo.
Pusto krajinou, ticho u řeky. Nehnutě stály na březích staré vrby, kleny i tmavé, košaté olše holých ratolestí. Jen drobounké šišky se na nich černaly nebo dole na sněhu, jenž se mihotal kmitavým leskem jako by plný křišťálů. I vysoká, uvadlá tráva po břehu i křoviny bělaly se a svítily blesky sněhových jehliček. Řeka mlčela. Na lesklém, zelenavém její ledu bělaly se chumáčky zmrzlého sněhu jako bílé květinky vodní. Sem Zbislav bujně vběhl, chtěl ke druhému břehu, stanul však, když vychovatel mu řekl:
- ↑ široká sekera, širočina.
