silné, silnější nežli bylo pražské. Vůdce však Pražanů nelekal se toho počtu. Stoje na vyvýšeném místě poblíže starého dubu, jenž o samotě tu rostl, promluvil ku svému vojsku. A vojsko naslouchalo, domnívajíc se, že slyší svého knížete.
„Hle, Lučanů pyšné plémě!“ mluvil Čestmír. „Co nám již mužů pobili, co dědin vyžehli, co žen a dětí odvedli. A zase již vypalují, zase nás hubí! Vyhladit nás chtějí a zotročiti. Chtíce, nechtíce musíme se jim opříti, abychom uhájili rodin, abychom nezhanobili České země. My pro svobodu, pro poslední svou spásu bojujeme. Raději tu své kosti složíme, neb hanby míti nebudeme jako kdybychom utekli.
Nebudem utíkat, zůstanem, a já půjdu před vámi. Padne-li má hlava, nic se nelekejte, v před se žeňte, až zvítězíte. A zvítězíce, mne tu pak, v těchto místech, kdybych padl, pochovejte.“
I zkřiklo vojsko v nadšení a po všech houfích volali:
„Kde padne tvá hlava, i své hlavy složíme!“
„Zvítězíme!“
„Lučany pobijeme!“ — —
Zatím se přivalilo na Tursko Lučanů vojsko, jízdní, pěší, všichni dobře vyzbrojení, se štíty pevně žilovanými, mnozí v brních neb alespoň ve lněných prošívanicích, vše lid bojovný, zvláště Trnovanů rod i Žluticů i Radoniců, též Úhošťané, Chraberci a Trebčici, a všech nejdivější ze zálesí Chlumčané v huních a kožešinách, v kosmatých čepicích, s hrubými oštěpy a těžkými mlaty. A mnoho psů vedli na svorách, vlčí, zlé ovčácké i hrubé vlkodavy. Jiní nesli na ruce, na rameni dravé ptáky, sokoly krvestřeby, rarohy, káňata bělozory. Tak postavili se šikem po širé pláni tváří na poledne proti Čechům, kteří levým křídlem svého šiku osadili návrší k západu, pravým pak se opírali o lesnatá návrší nad Chejnovskou dědinou.
I šel ohromný hluk ze všeho Luckého šiku jako hřímání z mračen, přerůzné hlasy zuřivých zvířat, psí štěkot a lidský křik, ržání koňů a troubení rohů, že hřmot ten se rozléhal daleko po Tursku poli.
Všem v čele jel hrdý Vlastislav v kovové přilbě, v plátkové brni, maje nahý meč v ruce. Jakmile shlédl Pražany, a že neprchají,
