Maří. Leč bychom —
Alena (kvapně). Co — leč?
Maří. Leč bychom šli zas do Rakovníka — k tetě — Čas vagací už nastal —
Alena. A teď právě ne —
Maří. A proč?
Alena. Aby řekli, že tam teď schválně chodím, nebo aby si — on — pomyslil —
Maří. Jan? A tak by musil on k nám.
Alena (čtveračivě). A nesměl by?
Maří. No, což já — ale děd! — A ty už na to točenice přehlížíš.
Alena (kvapně, žertem). I to abych se Vítu Dobešovu líbila. —
Maří. A pak ho vodou polila. Zlobí se prý hrubě.
Alena (vesele). Právě vhod. Nebudete mít alespoň takových milovných řečí.
Maří. A Beneš z Bud! Ten hrozí —
Alena. Ať hrozí, poštvu na něj zase fenu, bude-li tak dolízat — Pro ty —
Jíra, předešlé.
Jíra (maje u pasu tesák, přes plece toul a kuši, v ruce hůl). Alenko, zběhni na chlumek a podívej se s té strany po Dobroničkovi.
Maří. Co ho tak sháníš?
Jíra. Chci a musím vědět, není-li zase stádo purkrabího ve škodě.
Maří. Tenť ti krve upíjí. Duše lakomá! A jak mu hned rohy narostly! Bodejť z takového zemánka Mrákotínského hned králův purkrabí!
Jíra. Z toho se poděkuj jeho sestřenci, panu lovčímu na Křivoklátě. (Prudce.) Ale já mu nic nesmlčím, nebude-li
