Dobron. (dojat, mrká očima, přemáhaje slzy). V pravdě, věru — starý paroháč. — (Náhle ustane, napjatě naslouchá.)
Dobron. (trhne sebou). To něco je. To se něco stalo!
Bláha sedlák, dva synkové selští, tři děvčata selská, předešlí.
Bláha (za ním ostatní, obraceje se k nim, utírá si rukávem čelo tváře zpocené, oddychuje). Ještě bubnují?
1. synek. Nic neslyším.
Bláha. Mám toho plné uši. (Obrátí se.) A hle, tu nic — a bodejť tady jako za větrem jak se říká. (K Jírovi.) Ale tam v Bělči — lidičky!
Dobron. (dychtivě). Co se stalo?
Bláha. Kramol — nekřesťanský kramol. — Mám tam dceru vdanou a tu je druhá — Kateřina. — Šli jsme se tam podívat.
Maří. Je tam kolo?
Bláha. Bylo — bylo.
1. synek. Jen jsme začali tancovat.
2. synek. A bylo už po nešporách!
Bláha. Počkej synku — já to povím — tak tedy — dudák pod lipou jen spustil a juž tu byli — z čista jasna — jak se říká —
1. synek. Purkrabští pacholci z Jívny — čtyři —
1. děvče. S tesáky, s oštípy!
2. děvče. A s bubnem.
Alena (se směje). S bubnem!
Maří. Všichni z Mrákotína.
Dobron. (žádostivě). A což něco hlásili?
