Ležíť zajisté drama toto jako tajemná Sphinx u cesty, kudy lidé aesthetičtí a literarní buď procházkou buď za svým povoláním chodí. Zaznívá z něho jako žaloslný kvil a bolestný výkřik z hlubin ňader lidských nad bídou, slepotou a skličeností pokolení smrtelného, i plesá z něho při tom hrdá vítězosláva sebevědomého volného ducha, jenž vnitřní svobodou nepřekonatelný horuje, když zničen se býti zdá. Jest tragoedie tato jako velebná oslava svrchované oné lásky, ježto za blaho a spásu lidstva se obětujíc nejkrutější muky radostně podniká; jest jako zpupný a titanský vzdor ducha svobody a lásky, ve vazbách poddanosti sklíčeného, proti oné absolutní moci, ježto světem a člověčenstvem vládne, — proti onomu svrchovanému panství, ježto v blahé pohodě na Olympu trůní, ano lidstvo zatím v tísni a obmezenosti kvílí a se pachtí.
Vizme obsah ohromného dramatu.
Mezi duchy nebeskými byla vznikla vzpoura vespolná o božskou vládu; jedni chtěli Krona šedého s trůnu svrhnouti a Zeysa na něj posaditi, druzí se tomu vzpírali, zvláště sourodé s Prometheem pokolení bohů titanských, oni hrdí s zpupní zplozenci Gaiy (Země) a Urana (Nebe). Prometheys jim radil ke lsti a chytrým zámyslům, oni však v pyšné důvěře ve svou sílu pohrdali touto radou prospěšnou. Vida marnost podniku svých sourodců opustil je Prometheys a přidal se k novému řádu bohů, a právě jeho radou a přičiněním byl Kronos se stolce vladařského svržen a spolu s titany do černě propasti tartaru uvržen. Tak na trůn světo- a bohovládný dosedl Zeys a nastal nový řád bohů, mezi něž od svrchovaného pána úřady a vláda ihned rozděleny byly. Jen o ubohé smrtelné nový vládce žádné péče neměl, ano veškero jich plémě vyhubiti chtěl a nová stvořiti. Tu se opuštěného člověčenstva ujal lidumilný titan Prometheys
