Stránka:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu/184

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


Polyfém a na tento křik se sběhli jiní cyklopi. „Kdo ti ubližuje?“ tázali se. — Nikdo, odpovídá Polyfém. „Když nikdo, proč tedy děláš takový křik?“ povídají mu cyklopi a odcházejí. Polyfém odstrčil skálu, která zahrazovala vchod do jeskyně, a sedl u otvoru, aby pochytal své nepřátele, když budou vycházeti z jeskyně. Odysseus svázal lýkem po třech dlouhorouných beranech a každého druha přivázal od spodu na prostředního berana; sobě vybral nejpěknějšího, chopil se ho rukama za hřbet a svezl se pod vlnaté břicho. Berani je vynesli na svobodu. Nemeškajíce posedali na koráb a odpluli; Odysseus nemohl se zdržeti a počal křičeti s korábu posmívaje se velikánům. Rozlícený Polyfém ulomil s vrchu hory ohromné skalisko a mrštil jím do vody; skalisko padlo nedaleko od korábu a rozhoupalo moře, že by bylo koráb málem pohltilo. (Odyssea, zpěv devátý).

Tato zajímavá pohádka známa je různým národům a vypravuje se podnes s různými změnami. Vilém Grimm ukazuje stopy pověsti o Polyfémovi v básních a pohádkách netoliko románských, německých, slovanských, nýbrž i čínských, tatarských a arabských, vzatých ze staroperských pramenů (v. Abhandlungen berlínské akademie nauk r. 1857). Tak vypravují arabské pohádky takový příběh o námořníku Sindbadovi, velmi podobný vypravování Homérovu (Tisíc a jedna noc): tu se srovnává velikán s vysokou palmou, uprostřed čela má jedno červené a jako oheň hořící oko, ubohé plavce peče na rožni a pojídá; obsah pohadky je týž jako u Homéra, vypuštěn toliko výmysl, že báječný hrdina opojuje velikána vínem a dává si jméno Nikdo. Ve francouzském překladu Gallandově (Les mille et une nuits, Paris, 1842, noc 75. a 76.) zní tato pohádka, jak následuje:

Nous nous éloignâmes du rivage, et en nous avançant dans l’île, nous trouvâmes quelques fruits et des herbes, dont nous mangeâmes, pour prolonger le dernier moment de notre vie le plus qu’il nous était possible; car nous nous attendions tous à une mort certaine. En marchant, nous aperçûmes assez