Stránka:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu/171

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


královiců, jak sestry tvé už učinily.“ Ale nejmladší dcera pravila: „Milostivý pane tatínku! Když jste nám už dovolil vybrati si ženichy po své vůli, nechtějte mne nutiti k sňatku.“ Co se toto v městě dálo, tehdy jel hlupák s popraviště přímou cestou do lesa; tam slezl s dobrého koně, sňal pancíř a brnění, potom rozsedlal koně, pustil ho proskočiti se a sám oblekl selské šaty, vzal koš a šel po lese hledat houby. Ale že bral všecky, jaké se mu nahodily, nabral jich brzo dost; čelo si zavázal hadrem, aby nebylo viděti pečetí a šel domů; přijde domů odevzdal švakrovým houby, jaké nasbíral, ale ty podívajíce se počaly ho plísniti, že nasbíral takových hub; ale hlupák neříkaje nic vylezl na pec. Tou dobou přijeli bratři jeho z města a chválili krále, kteří tam byli; potom povídali, že přijel ještě jeden bohatýr, neobyčejně prý krásný, měl koně výborného, až se mu všecko divilo; ale při tom byl tak drzý, vybil nám už třikrát na cestě bez milosti. Hlupák sedě na peci pravil: „Nenabil jsem vám snad já?“ Bratři ho zakřikli: „Co to pleteš, hlupče?“ Když potom bratři obědvali, rozvázal hlupák své čelo a osvítil celou jizbu svou pečetí. Bratři jeho zvolali: „Co to děláš, hlupáku?“ on jim odpověděl, že nic; a to udělal několikkrát.

V městě u krále bylo veliké veselí, neboť se slavily svatby jeho dvou dcer; a po tom veselí rozjeli se všichni králové a silní mohutní bohatýři po svých říších. Po jejich odjezdu prosila nejmenší dcera krále, svého otce, aby vyhlásil po vší říši, aby se všichni ministři a ministerské děti sjely do paláce; královna myslila, že mezi nimi najde svého ženicha. Král miloval svou dceru, poslal rozkazy, a ministři se sjeli v ustanovený den a hodovali v paláci; ale ona nemohla najíti svého ženicha. A tak prosila ještě svého otce, aby pozval všecek lid, vykázal mu domy a dal mu vystrojiti oběd: „neboť, pane tatínku, vy máte takové domy, tam mohou jíti do toho určitého dne.“ Potom povídala: „Ale kdo mě přesvědčí? Pane tatínku! nevím, může se státi, že je můj ženich z lidu, že se mezi prostým lidem skrývá.“ Král nechtěl