Stránka:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu/160

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


v chorovod a zazpívala: „Vesno krásná, na čems přišla, na čem jsi přijela? Na rozsoše, na bránečce!“

A Sněhurka začala býti nějaká smutná. „Co ti je, mé dítě?“ ptala se jí nejednou Marie, vinouc ji k sobě. „Snad nejsi nemocna? Tys pořád taková neveselá a celá jsi se ve tváři spadla. Snad tě neuhranul některý zlý člověk?“

A Sněhurka po každé jí odpověděla: „Nic mi není, matičko, jsem zdráva.“

Již i poslední sníh sehnalo jaro svými krásnými dny. Rozkvetly sady i luhy; zazpíval slavík i všeliký pták a všecko na božím světě obživlo a rozveselilo se. Ale milá Sněhurka začala smutiti ještě více; straní se družek a pořád se ukrývá před sluncem do stínu, právě jako konvalinka pod stromem. Jí toliko bylo milo šplouchati se u studeného praménku pod zelenou jívou. Pro ni aby byl pořád stín a chládek a ještě raději mnohý deštíček. Když pršelo a za soumraku bývala veselejší. A když jednou vystoupilo černé mračno a z něho vysypaly se kroupy: měla z nich Sněhurka takovou radost, jakou by jiná nebyla měla ani kdyby bylo napadlo perel. Ale když opět zahřálo slunce a kroupy se rozplynuly, Sněhurka zaplakala o ně tak hořce, jako by se sama byla chtěla rozplynouti v slzách, jako rodná sestra pláče o bratra.

Přicházel již i konec jara a nastal den sv. Jana. Děvčata ze vsi sebrala se, že půjdou si pohrát do háje, i zašly také pro Sněhurku a prosily stařenku Marii naléhavě.

„Pusť, pusť s námi Sněhurku!“ Marii nijak nechtělo se ji pustiti; nechtělo se ani Sněhurce jíti s nimi, ale nemohly se vymluviti. Pak si Marie pomyslila: „Snad se rozveselí moje Sněhurka!“ I přistrojila ji, políbila a pravila: „Jdi tedy, mé dítě, pobav se s družkami! A vy, děvčata, dejte mi pozor na moji Sněhurečku!… Však víte, že ji chovám jako oko v hlavě.“ „Dáme, dáme“, volala děvčata vesele, uchopila Sněhurku za ruce a šla valem do háje.

Tam vily si věnečky, vázaly z kvítí kytky a zpívaly své zádumčivé a při tom přece veselé písně. Sněhurka byla pořád