Přeskočit na obsah

Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/98

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována


vodem všelikých věcí, totiž poznání ideje božstva nebo božského rozumu (ὁ νοῦς), který ducha lidského osvěcuje a veškeren smyslný svět (κόσμος) pořádá a řídí. Tato pak prapříčina všech věcí jest zároveň ideje dobra nebo dobro samo (αὐτὸ τὸ ἀγαθόν). Připodobiti se k ideji dobra nebo k božstvu jest nejvyšším cílem mravní snahy lidské.


§ 40. Aristoteles (384—322).[1]

1. Ἀριστοτέλης narodil se (jako Demosthenes!) r. 384 v městečku thracké Chalkidiky, Stageiře (Στάγειρα). Otec jeho ipředkové byli lékaři. Od svého 18. roku byl po 20 let (367—347) až do smrti Platonovy žákem mistrovým. Měl ovšem už za té doby mínění samostatná, jež však nerušila přátelského poměru mezi mistrem a žákem ani později. Památná jsou slova Aristotelova, jež pronáší v Ethice Nikomachově (I, 4), polemisuje proti idejím Platonovým: ἀμφοῖν (t. j. ἀληθείας καὶ Πλάτωνος) ὄντοιν φίλοιν ὅσιον προτιμᾶν τὴν ἀλήθειαν. Po smrti Platonově dlel v Mysii u přítele Hermeia, tyrana v Atarnu. R. 343 byl povolán k třináctiletému Alexandrovi, aby jej vychovával. I byl po tři léta vychovatelem Alexandra Velikého. Když se Alexandros ujal vlády sám (335), Aristoteles odebral se do Athen a založil školu v Lykeiu (Λύκειον), kde učil 12 let. Dílem rozmlouval se žáky, procházeje se stinnými stromořadími (περίπατοι, odkud stoupenci jeho zváni περιπατητικοί), dílem sedě míval delší výklady pro širší kruhy vědy chtivého obecenstva. Po smrti Alexandrově (323) obžalován byv od strany protimakedonské z bezbožnosti (ἀσεβείας), uprchl do Chalkidy (Χαλκίς), nechtě prý poskytnouti Atheňanům příležitosti, aby se podruhé na filosofii prohřešili. Tam zemřel téhož roku, co Demosthenes a Hypereides, r. 322 neduhem žaludkovým.

2. Spisy Aristotelovy. Aristoteles jest největší a nejvíce všestranný učenec a filosof nejen své doby, nýbrž celého starověku. Jeho spisy tvoří jakousi encyklopaedii veškerého vědění

  1. O Aristotelovi a jeho flosofii viz článek Jos. Durdíka v Ottově Naučném Slovníku a Drtinův Myšlenkový vývoj na str. 87—96.