Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/97

3. 1. činou, že stát takový není možný — jest to vznešená utopie.
   2. Τίμαιος obsahuje nauku o povstání, o stvoření světové a lidské duše Stvořitelem, o hmotě a vlastnostech těles, o organismu člověka a harmonii duše i těla.
   3. Νόμοι ve 12 knihách je poslední dílo Platonovo, jež zůstalo nedokončeno. V něm Platon odříká se státu ideálního, jejž vylíčil v Politeii, a přizpůsobuje své myšleky skutečnosti. Cicero napodobil poměr obou spisů Platonových tím, že po dialogu de republica napsal později Leges.

III. Učení Platonovo^[1] zahrnujíc v sobě nejdůležitější soustavy starých filosofů, zakládá se na idejích. Platon totiž znamenal, že, ačkoli podoba věcí vezdejších (na př. stromu), jest podrobena neustálé proměně, přece v duši lidské trvají jisté stálé, neměnivé pojmy (νοήματα). Proto prý musejí též býti jakési věčné, neproměnlivé a vždy stejné bytnosti (οὐσίαι) nebo pravzory (παραδείγματα), k nimž se pojem odnáší tak, jako představa k jednotlivému předmětu. Tyto věčné, neproměnlivé a tedy dokonalé pravzory Platon nazývá idejemi, tak že ideje jest mu předmětem pojmu, kdežto zjevy věcí jak je pojímáme svými smysly, jsou jen nedokokonalými jejich obrazy (εἴδωλα). Ideje jsou to, co skutečně jest a trvá (τὰ ὂντα), z nich pochodí všechny pojmy krásna, dobra a pravdy, a člověk si je osvojuje vnitřní činností duševní, ode všeho smyslného odvrácenou, t. j. rozumným myšlením. Proto je mu dialektika (=logika), jež vede poznání idejí vůbec a konečně k poznání nejvyšší ideje dobra, též nejvyšší vědou.

Duše lidské, dříve než byly spojeny s tělem lidským, byly v dokonalejším stavu, ježto, nejsouce mateny tělesností, bezprostředně tyto ideje věcí postřehovaly; sloučivše se však s tělem smrtelným, pozbyly sice po čas nejútlejšího dětství jasného vědomí oněch idejí, ale znenáhla si je přece mohou zpomínáním (ἀνάμνησις) vybaviti. Tak pronikají opět k poznání idejí vůbec, zvláště pak ideje svrchované, která je pů-

1. J. Schulz, Platonova Obrana Sokrata a Kriton. Str. IX, Viz také Krskův Úvod k Platonovu Kritonu str. 6, a Drtinův Myšlenkový vývoj str. 77—87.