Právem tedy Aristoteles přičítá Sokratovi zásluhu, že je tvůrcem indukce a definice.[1]
5. V pochybných případech Sokrates řídil se jakýmsi taktem mravním; toto vnitřní přesvědčení bez vědomých důvodů bylo δαιμόνιον, »zvláštní to jakýsi hlas, který, kdykoli se ozval, vždy odvracel ho od toho, co činiti chtěl, nikdy však k ničemu ho nepobádal.«[2]
§ 38. Žáci Sokratovi.
Žáci Sokratovi (οἱ Σωκρατικοί) rozšířili učení jeho po celé Helladě. Někteří z nich založili i zvláštní školy, z nichž mimo Platonovu (akademickou) čtyři jsou nejdůležitější:
1. Škola megarská, kterou založil oddaný přítel Sokratův Eukleides z Megary, vypěstovala eristiku. Eleatský pojem jsoucna ztotožnila se Sokratovým pojmem dobra.
2. Škola eleisko-eretrijská byla založena Faidonem. Ten pocházel ze vznešené rodiny v Elidě, byl však zajat od Sparťanů ve válce a prodán za otroka do Athen. Sokrates seznámiv se s ním, zprostředkoval jeho vysvobození, a jak se zdá, oblíbil si jej, začež Faidon byl mu vroucně oddán. Po smrti Sokratově založil v Elidě školu, kterou Menedemos přenesl později do svého rodiště Eretrie.
Směrem svým shodovala se celkem se školou megarskou.
3. Škola kynická dostala své jméno od gymnasia Κυνόσαργες, kde učil zakladatel její Antisthenes (Ἀντισθένης) z Athen. Dle něho jen ctnost je dobro, jen špatnost zlo, vše ostatní je prý lhostejno (ἀδιάφορον). Člověk právě ctnostný nezná žádostí ani potřeb.