2. Naproti tomu Leukrippos a žák jeho Demokritos (460—370 př. Kr.), oba z Abder, domnívali se, že vesmír povstal z nedělitelných tělísek (τὰ ἄτομα nebo αἱ ἄτομοι t. j. οὐσίαι), jež nejsouce rozdílna qualitalivně, liší se mezi sebou tvarem, polohou a směrem. Atomy jsou od věčnosti a pohyb jest podstatným jejich znakem: těžké padají, lehké stoupají. Tím povstává vír (δίνη), který se stále rozšiřuje a podnětem se stává povstání světa. Poslední příčinou pohybu je nutnost (ἀνάγκη) neb i náhoda (τύχη).
Demokritos byl velice činný, mnoho cestoval a mnoho psal. Spisy jeho urovnal prý Thrasyllos za Tibería v patnáct tetralogií. Z nich nejznamenitější byly spisy περὶ φύσεως a ethický περὶ εὐθυμίης. V tomto učil, že radost a žal jsou měřítkem užitečného a škodlivého. Člověku jest dbáti o to, aby si zjednal co možná nejvíce radosti. Podmínkou toho je poklid (εὐθυμία) duše, k němuž lze dospěti sebevládou a potlačením vášní. Pro tento svůj směr nazván smějícím se (γελάσινος) filosofem proti »plačícímu« Herakleitovi.
§ 35. Anaxagoras.
1. Anaxagoras (asi 500—430) z Klazomen (odtud Ἀναξαγόρας ὁ Κλαζομένιος v Platonově apol. 14) učil, že věci zdánlivě vznikají a zanikají spojováním a rozlučováním (σύμμιξις nebo σύγκρισις proti διάκρισις) neobmezeného množství prvků, jež nazval χρήματα nebo σπέρματα.[1] Prvky ty liší se podobou (ἰδέα), barvou i chutí. jeden z nich jsa nejlehčí a samohybný uvedl v pohyb i ostatni prvky a tak vše uspořádal (πάντα διεκόσμησε νοῦς). Tento prvek nazván rozumem (νοῦς) neboli látkou myslící. Kolotáním oddělily se se směsi prvkové (ὁμοῦ πάντα χρήματα ἦν) nejdříve teplý, suchý, jasný a řídký αἰθήρ a studený, vlhký, temný a hustý ἀήρ. Poslední smíšenina byvši do prostředku stlačena zhustila se ve vodu a zemi, která se prý jako ploský válec vznáší vzdu-
- ↑ Tanul tedy Anaxagorovi na mysli ovšem nejasně lučebný pojem prvku.
