- Anaximandros (Ἀναξίμανδρος), též rodák miletský a mladší vrstevník Thaletův,[1] považoval pralátkou hmotu bez určitých znaků, která byla od věků a trvati bude na věky.[2] Nezměrnou tu látku nazval τὸ ἄπειρον (=neurčené). Své učení uložil ve spise περὶ φύσιος zvaném.
- Anaximenes (Ἀναξιμένης), snad žák předešlého, učil, že tou pralátkou je vzduch. I on napsal spis »o přírodě« (περὶ φύσιος). Jako dech náš, praví, jenž vzduch jest, nás zachovává, tak zachovává dech a vzduch veškeren svět. Pralátka vzduchová je nadána životem, silou plodivou, ano zrovna božskou. Rozřeďováním vzduchu (ἀραίωσις) povstává prý oheň, zhušťováním (πύκνωσις) vítr, oblak, voda, země, kámen, a z těch složeno vše ostatní. Také země, slunce a ostatní hvězdy povstaly ze vzduchu, jsou ploché jako stůl a vznášejí se ve vzduchu.
4. Když Milet po bitvě u Lady 494 byl vyvrácen a samostatnost Ionie povalena, zadána smrtelná rána i vývoji této přírodovědecké filosofie.
§ 32. Pythagorejci.
1. Pythagoras (Πῡθαγόρας) (asi 580—500 př. Kr.) narodil se na Samu. Když se Polykrates stal tyranem, Pythagoras odešel z vlasti do Italie a usadil se v aristokratickém Krotoně. Tam založil nábožensko-politickou společnost, jež po Sicílii a ostatním Velkém Řecku velice se rozšířila. Ale kloníc se více k zásadám aristokratickým, byla brzo od demokratů pronásledována a konečně zničena. Pythagoras kladl velikou váhu na spořádaný mravný život. Zvláštní váhu kladl na nesmrtelnost duše a na posmrtnou odplatu za činy na světě vykonané. Učil pak, že duše putují (μετεμψύχωσις). Jen duše dobrých budou žíti bez těla, jinak musí na se vzíti
