Tato stránka byla zkontrolována
r. 427, jsa poslancem svého rodného města, do Athen, kde došel takové obliby, že se tam přestěhoval a učil tam, jakož i později v Thessalii, řečnickému umění za veliké peníze. Libuje si v řeči ozdobami slovnými (figurae verborum) až k omrzelosti přeplněné, vytvořil zvláštní slavnostní druh (γένος ἐπιδεικτικόν).
V Athenách řečnictví záhy dospělo vrcholu svého rozkvětu. Toho příčiny byly:
- neobmezená svoboda slova (παῤῥησία a ἰσηγορία),
- veřejnost všeho jednání a
- záliba hovorných Athenských občanů v krásných řečech.
Z velikého v počtu řečníků učenci pergamští vybrali (ok. r. 125 př. Kr.) deset nejlepších a nazvali je attickými (t. zv. κανών).
Jsou to:
- Antifon (Ἀντιφῶν) byl čelným přívržencem strany oligarchické za války peloponneské a byl pro své smýšlení také popraven (411). Patnáct řečí od něho zachovaných jedná veskrze o vraždách (δίκαι φονικαί). Až na tři jsou všechny jen řeči cvičebné s obsahem smyšleným.
- Andokides (Ἀνδοκίδης), vrstevník předešlého, jest nejnepatrnější z desíti. Řeči jeho jsou málo uhlazeny a nemají složení uměleckého. Zachovány jsou čtyři řeči, z nich dvě na jisto jsou pravé.
- Lysias (Λῡσίας), vrstevník předešlých, žák Teisiův, nebyl občanem athenským. Sám měl jednu řeč proti tyranu Eratosthenovi (λόγος κατ᾽ Ἐρατοσθένους), jenž zabil bratra jeho; ostatní psal pro jiné, jsa logografem (λογογράφος). Sloh jeho je prostý, průhledný a lahodný. Řeči uměl výborně přizpůsobovati k charakteru mluvícího (ἠθοποιΐα = umění charakteristiky). Zachováno nám řečí 34.
- Isokrates (Ἰσοκράτης) (436—338), žák Gorgiův, Prodikův a Sokratův, zařídil si slavnou školu řečnickou. Sám nevystupoval, jsa hlasu slabého, ale psal řeči pro jiné a skládal mimo to řeči slavnostní (λόγος ἐπιδεικτικός = ἡ ἐπίδειξις). Vnější úpravě řečí věnoval velikou péči: zvláště periody jeho vynikají dokonalým zaokrouhlením a rhytmič-
