Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/36

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována


muž se prý také jsa 55letý obrátil s elegií.[1] O pět let později svěřen mu úřad správce pokladny spojenecké (ἑλληνοταμίας). Po dlouhém, čestném a úspěchů plném životě, za něhož nikdy jako Aischylos a Euripides Athen neopustil (proto zván ἀνὴρ φιλαθήναιος), zemřel starcem 91letým na podzim r. 406. Krátce před svou smrtí oblékl prý černý šat za zemřelého Euripida.

Sofokles zanechal syna Iofonta (Ἰοφῶν), jenž také skládal tragedie, ale se skrovným úspěchem. Ten, zdá se, hašteřivostí svou jedině kalil šťastný život Sofoklův. O tom svědčí vypravování, že Iofon obvinil otce svého u rodových příbuzných (φράτορες) z pomatenosti(παρανοίας), která prý se jeví špatnou správou jmění. Ale Sofokles přečetl prý na důkaz duševní svěžesti ono místo z právě dokonaného dramatu »Oidipus na Koloně«, kde velebí Attiku, a byl ihned obžaloby sproštěn. Pověst ta[2] v té vyzdobené formě, jak se nám zachovala, má nejspíše původ svůj v komedii.

II. Sofokles složil 120 dramat, jimiž 20krát získal prvé vítězství, často druhé, nikdy třetího. Z nich zachovalo se sedm tragedií:[3] Aias, Elektra, Král Oidipus, Oidipus na Koloně, Antigona, Trachiňanky a Filoktetes.

1. Aias (Αἴας) pochází z prvé doby básníkovy činnosti a jest nejstarší ze zachovaných dramat.

Záhy z rána Odysseus stopuje původce neslýchaného skutku, který byl spáchán minulé noci: povraždilť na pastvě někdo ukořistěná stáda i s jejich hlídači. Před samým stanem Aiantovým zjeví se Odysseovi Athena a potvrdí jeho domněnku, že Aias je pachatelem toho skutku. Byla totiž zbraň Achillova přičiněním Agamemnona a Menelaa přisouzena Odysseovi, a Aias zahořev hněvem proti odpůrcům, umínil si je v noci povražditi. Ale Athena, starostliva jsouc o život svého miláčka Odyssea, seslala na Aianta šílenost a odvrátila tak útok jeho od mužů na ukořistěná stáda. Co Aias nemohl pro umdlenost pobiti,



  1. Její začátek zněl: ᾠδὴν Ἡροδότῳ τεῦξεν Σοφοκλῆς ἐτέων ὢν πέντ' ἐπὶ πεντήκοντα.
  2. Čte se i u Cicerona de sen. 7, 22 a de fin. V, 1, 3.
  3. Nejlepší překlad všech Sofoklových tragedií mimo Aianta a Elektru vyšel v Praze 1883 a 1891 nákladem Jednoty čes. filologů: Tragoedie Sofokleovy. Dvě vyňaté přeložil Jindřich Niederle. V Praze 1868 a 1869. (Bibl. klass. seš. 30. 34—35.) Texty Antigony, Elektry a Aianta vydal a poznámkami opatřil Jos. Král.