korkovým; oba zvyšovaly bohatýry nad míru lidí obyčejných. Osoby v komedii zaměstnané nosily opět nízký střevíc (soccus). Údové choru ve hře satyrské nosili zástěru z kozí kůže, vzadu satyrský ocas.
§ 17. Rozvoj tragedie.
1. Dionysos, bůh ohnivé šťávy révové a plodivé síly přírodní vůbec, byl zvláště na Peloponnesu oslavován lyrickými písněmi obřadovými (διθύραμβοι). V nich vyjadřoval zástup slavnosti se účastnící způsobem čistě lyrickým vroucí city své, jež vznikaly v něm účastenstvím s osudy (τὰ πάθη) Dionysovými. Později jali se dithyramby zpívati zvláštní pěvci sboroví (χορός), přiodění kůžemi kozlů na způsob Satyrů, kteří tvoříce průvod Dionysův s ním těkávali. Odtud lid nazýval zpěváky také kozly (τράγοι). — Zpěvy tyto provázeny byly tancem okolo oltáře ohněm plápolajícího a posunky.
2. Umělí básníci, pěstujíce zpěvy ty, vkládali do nich lecco z obsahu mythického, oslavujíce mythické osudy (πάθη) Dionysovy. Tím přimísili k živlu lyrickému epický. První, jenž dithyrambos umělecky vzdělal a do literatury uvedl, byl Arion (viz § 15. 2.).
Zdá se, že již v tomto dithyrambu měl náčelník sboru (ἐξάρχων) jakýsi přednější úkol, že totiž zpěvy lyrické přetrhuje, chor ke zpěvu nebo tanci vybízel a v delší řeči podnět k nářku nebo k nadšení vypravoval. Jako v Korinthu Arion první dithyrambický sbor vystavil, tak provozovány i v Sikyoně před tyranem Kleisthenem tragické chory, jež líčily nejen strasti Dionysovy, nýbrž i tragické osudy hrdiny Adrasta.[1] Že také ve Fliuntě (Φλιοῦς město argolské, jz. od Korintha) podobná chorická představení se konala, o tom svědčí básník Pratinas z Fliunta, který přenesl satyrské dráma ze své vlasti do Athen.
3. Tyto nepatrné předehry byly brzo zastíněny oněmi vyvinutějšími hrami dramatickými, jež bývaly provozovány