§ 15. Chorické básnictví.
Chorické básnictví, jež u lidu od dob nejstarších se objevuje, bylo zvláště u Dorů uměle pěstěno. Zpěvy chorické, jež byly básněny v nářečí dorském, byly přednášeny při veřejných slavnostech od tančících sborů k průvodu kithary nebo flétny. Ježto bývali v nich slaveni hlavně bohové a hrdinové v zápasech zvítězivší, byl ráz jejich vážný a velebný.
Taneční pohyby způsobily rozčlenění ve strofu, antistrofu a epodu.
K nejslavnějším pěstitelům této poesie patří:
1. Alkman (Ἀλκμάν), vrstevník Alkaiův, pocházel z lydských Sard a přišel jako zajatec do Sparty; tam však stal se plnoprávným občanem. Nejvíce proslul svými partheniemi (τὰ παρθένια), písněmi to pro dívčí sbory, v nichž vedle chvalozpěvu boha velebil půvab náčelnice sborové.[1]
2. Arion (Ἀρίων) z lesbické Methymny žil a působil na dvoře Periandra, umění milovného tyrana korinthského (625—585). Známa jest krásná pověst, jak jej plujícího z Tarentu do Korintha zachránil delfín, vynes ho na zem u Tainaru. Arion první umělecky vzdělal διθύραμβος, t. j. zpěv na boha révy Dionysa, proměniv jej ve zpěv na strofy pravidelně rozdělený a zřídiv dithyrambický sbor 50 mužů, kteří v kruhu okolo oltáře rozestaveni (κύκλιος χορός) a jako satyři oblečeni jsouce, zpívali dithyrambos.
3. Stesichoros (Στησίχορος) (okolo 640—555) strávil větší část svého života v Himeře, pročež zván Ἱμεραῖος. Ve vývoji řeckého básnictví má veliký význam. Nebo mimo to, že byl velmi plodným básníkem, vynalezl nové formy básnické a přenesl pěstění poesie z východu do Italie a Sicilie. Ve svých epicko-lyrických básních vypravoval báje v rozměrech lyrických.[2] Velmi důležitou pro vývoj italských pověstí byla báseň Ἰλίου πέρσις, poněvadž obsahovala pověst o tom, jak Αἰνείας přišel
