§ 11. Elegie.
Uměle vyvinulo se u Hellenů dřív epické básnictví. Teprve potom objevil se u Ionů ten druh lyrického básnictvi, jenž i metrem i řečí nejúžeji se druží k epice — elegie (ἐλεγεία t. ποίησις). K hexametru epickému přidružil se pentametr (vlastní ἔλεγος) a povstalo distichon. Kdo ho poprvé užil, jest nejisto.[1]
Elegií Hellenové vyjadřovali rozmanité nálady a city lidské duše; dle toho byl i obsah její rozmanitý. Nejznamenitější básníci elegičtí[2] jsou tito:
1. Kallinos (Καλλῖνος) z Efesu žil v první polovici sedmého století. Ve zlomku, jenž se nám zachoval, vybízí své rodáky k boji za vlast.
2. Tyrtaios (Τυρταῖος) proslul znamenitým pěvcem za druhé války messenské (645—630). Byl asi Lakonem a vymyšlena je pověst o tom, jak Atheňané poslali jej »kulhavého učitele« (γραμματιστής) Lakedaimoňanům na pomoc.
Mezi básněmi jeho byla nejproslulejší:
- Εὐνομία, kterou elegií krotil nesvornost Lakedaimoňanů.
- V básních ὑποθῆκαι (Napomenutí) zvaných vybízel k udatnosti a varoval před hanbou bázlivosti.[3]
- Od elegií různily se pochodové písně (ἐμβατήρια), jež jsou v rozměru anapaestickém složeny.
3. Mimnermos (Μίμνερμος) z Kolofona byl starším vrstevníkem Solonovým. Ty elegie jeho, jimiž opěvoval krásnou Ναννώ a naříkal nad rychlým mizením mladosti, měly ráz sentimentální.
4. Solon (Σόλων), výtečný zákonodárce athenský[4] (okolo
- ↑ Srv. Horatius a. p. v. 77. quis tamen exiguos elegos emiserit auctor, grammatici certant et adhuc sub iudice lis est.
- ↑ Překlady jich jsou v Krskově Anthologii z lyrických básníků řeckých. I. Elegikové. V Praze, A. Storch. 1887. Srv. Slovesnost str. 248 a Hrubého-Vaňorného Výbor str. 90 n.
- ↑ Hor. a. p. 402. Tyrtaeusque mares animos in Martia bella versibus exacuit. — O něm Zlatá Praha 1887 str. 646 n.
- ↑ O jeho díle politickém viz Kameníčkův a Dvořákův Všeobecný dějepis I, vyd. 2. str. 74—76.
