dého pastýře básníkem. Napsal epos ve 14 knihách: Τὰ μεθ᾽ Ὅμηρον. Báseň ta měla nahraditi zastaralá tehdy díla epického cyklu. Vyniká názorným líčením, prostým vypravováním a krásnými srovnáními.
2. Nonnos (Νόννος) z Panopole v Egyptě žil na začátku V. stol. Z jeho života víme jen tolik, že přestoupil v pozdějším věku ke křesťanství. Pouštěje úplně uzdu své orientální fantasii vytvořil básně plné ohně a tvůrčí síly. Zachovaly se od něho básně dvě:
- Διονυσιακά ve 48 zpěvích líčí fantastické tažení boha Dionysa proti Indii. Je to dílo velmi pestré, ve kterém našly místo skoro všechny proměny básníků alexandrijských, tak že živě upomíná »Proměny« Ovidiovy, nezachovávajíc jejich vnitřní jednoty.
- Metafrase evangelia sv. Jana (Μεταβολὴ τοῦ κατὰ Ἰωάννην Εὐαγγελίου) v hexametrech drží se věrně originalu.
3. Musaios (Μουσαῖος) žil po Nonnovi a patřil k jeho škole. Vynikl půvabným epylliem Τὰ καθ᾽ Ἡρὼ καὶ Λέανδρον nazvaným o 340 verších.[1] Krásná báj, půvabná řeč, živý cit a duchaplný tón činí tuto báseň nejpůvabnějším zjevem tehdejší literatury.
Obsah: Mladistvá, půvabná kněžka Artemidina Hero sídlila ve vysoké věži na břehu mořském u Sestu. Při hlučné slavnosti Adonidově poznala krásného jinocha Leandra z maloasijského města Abyda. Oba vzplanuli vzájemnou láskou. Jinoch, chtě milenku svou ušetřiti pomluv, plul každé noci přes Hellespont k ní, jež mu vždy na cestu lampu rozežhla. Na začátku však zimy zachvátila jej bouře, statný plavec umdlel ve vlnobití, a když vichřice rozsvícenou lampu shasila, pozbyl směru a utonul. V hrozných starostech Hero čeká svého miláčka po celou noc. Když však druhého dne ráno spatří na úpatí věže rozbitou mrtvolu jeho, vrhne se s věže k němu, aby i ve smrti s ním spojena zůstala.
§ 52. Řecký román.
Román starověký poskytoval obecenstvu náhradu za milostné zápletky a dobrodružství nové komedie. Proto také nazývají se romány řecky λόγοι ἐρωτικοί a spisovatelé jejich ἐρωτικοί. Zárodky románu lze pozorovati již u některých dějepisců činů Alexandrových. Největší však oblibě román těšil se od druhého do čtvrtého století po Kristu. Nejlepšími spisovateli románů byli:
- ↑ Přeložili Jan Vondráček (v Praze, 1858) a Frant. Sušil v Anthol. z Ovidia atd. str. 121—130 (1861).
