Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/90

1. 1. Formou.
      1. Sokrates neučil za mzdu, nýbrž zdarma, následuje vnitřního popudu.
      2. Vynikaje vznešenou prostotou své bytosti nad naduté a marnivé sofisty, opovrhoval strojenými jejich řečmi (λόγοι ἐπιδεικτικοί) a vybavoval prostými otázkami pravé poznatky z jinochů (τέχνη μαιευτική).
   2. Obsahem.
      1. Kdežto sofisté popírali objektivní pravdu a všeobecně platné zákony tvrdíce, že jen to je pravdou, co se každému zdá (relativismus individualných mínění): Sokrates uznával objektivné, všeobecně platné vědění, jehož ovšem možno dosíci teprv účelným hledáním. (Sofistů δόξαι stojí proti Sokratově ἐπιστήμη.)
      2. Vůdčí myšlenkou Sokratovou bylo reformovati mravní život pravým věděním; sofistům šlo o to, aby rozmnažili vědomosti žáků k účelům praktickým.

3. Učení Sokratovo.

Sokrates nenapsal sice sám nic, ale o učení jeho dovídáme se hlavně z Pamětí Xenofontových a ze spisů Platonových.

Sokratovo zkoumání směřovalo po výtce k otázkám, které se týkají mravného blaha lidského. Tím stal se Sokrates zakladatelem ethiky.^[1]

Dle něho ctnost je vědění (ἀρετή ἐστιν ἐπιστήμη), jest jedna a učebná. Nikdo není dobrovolně zlý (οὐδεὶς ἑκὼν), nýbrž jen z nevědomosti; neboť, poněvadž dobro dle Sokratova mínění jest tolik jako užitečno a poněvadž každý dbá svého prospěchu, nelze mysliti, že by někdo chtěl něco jiného, než co považuje za dobro. Aby tedy lidé konali ctnost, k tomu jest jen třeba, aby věděli, co dobro jest. Sebepoznání (γνῶθι σεαυτόν) jest tedy cestou k dokonalosti.

Obsah mravouky Sokratavy byl velmi šlechetný a čistý. Žádalť

1. Známa jsou v té příčině slova Ciceronova nahoře (str. 78. pozn. 1.) citované.