Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/117

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována


mladší sofistiky jednak konali krasořečnické přednášky v prostorných síních pro mládež i dospělé, jednak velebili za slavnostních příležitostí ctnosti a skutky císařů i místodržitelů v pathetických a pochlebných řečech. Všichni, kdo chtěli na dráze státní a soudní vyniknouti, shromažďovali se v síních těch. I proslavení církevní otcově jako Basileios a Gregorios byli za mlada nadšenými přívrženci sofistů. Nade všechny vynikli:

1. Libanios (314—400) pocházel ze syrské Antiochie. Otevřel školu nejprve v Cařihradě, potom v pontské Nikomedii a konečně v Antiochii. Těšil se veliké vážnosti u samých císařů Juliana, Valenta a Theodosia. Zachoval se od něho veliký počet řečnických cvičení, vypravování, charakteristik a popisů uměleckých děl. O horlivém studiu Demosthena svědčí životopis Demosthenův a obsahy (ὑποθέσεις) jeho řečí státních. Trvalou slávu založil si svými řečmi (λόγοι), z nichž se 68 dochovalo. Mimo to pochází od něho 1607 listů.

2. Themistios, vrstevník Libaniův, pocházel z Paflagonie, živě účastnil se státního života a byl velice oblíben u císařského dvora. Z řečí jeho dosud máme 34.

3. Julianos Odpadlík (Ἰουλιανὸς ὁ ἀποστάτης n. μέγας) byl nejznamenitějším mužem své doby. Narodil se r. 331 a byl vychován ve víře křesťanské, ale novoplatonští filosofové a rhetor Libanios způsobili v něm převrat. Stav se císařem (361) považoval za svou povinnost zavésti starou víru a hellenismus ne násilím, nýbrž rozhodným nadržováním hellenistům. Proto odňal křesťanům školy a úřady. Ale předčasná smrt, která ho zastihla na výpravě proti Peršanům (363), překazila jeho plány.

Ze spisů jeho mnoho se ztratilo. Dosud se zachovalo 8 řečí, satira Συμπόσιον ἣ Κρόνια (také Καίσαρες zvaná), Μισηπώγων, ve které básní císař všelicos o sobě a svém mládí vypravuje, a sbírka 84 listů, které svědčí o velikomyslném, pro vše krásné a šlechetné rozníceném duchu císařově.


§. 54. Křesťanští spisovatelé.

I. V prvých třech stoletích našeho letopočtu, dokud bylo křesťanstvu zápasiti o uznání v říši římské, vedle četných obránců (apologetů) církve vystupovali na obranu jeho také učení otcové církevní, kteří vyučivše se ve školách pohanských, dovedli pohanům čeliti vlastními jejich zbraněmi.

1. Clemens Alaxandrinus je první z učených otců církevních mezi Řeky. Byl prvotně pohanským filosofem, ale obrátiv se na víru křesťanskou, působil od r. 189 na kate-