Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/107

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována


teles učil. Stoupenci Aristotelovi věnovali se nejvíce buď vědám, zvláště přírodním, buď populárnímu zpracování ethiky. Nástupcem Aristotelovým byl Theofrastos (Θεόφραστος), jenž vynikl zvláště v botanice Mimo spisy botanické zachovaly se nám od něho Χαρακτῆρες, krátké povahopisy,[1] jež staly se proto důležitými, že je Theofrastos, přítel Menandrův nenakreslil dle života, nýbrž dle nové komedie.

2. Stoikové

Zakladatelem této školy je Zenon (Ζήνων) z města Kitia (Κίτιον) na Kypru. Založil kolem r. 300 v Athenách školu filosofickou, jež dle pestrého sloupoví (Στοὰ ποικίλη) na severní straně athenského náměstí nazvána byla stoickou. Největší zásluhy o vývoj a ucelení soustavy má Chrýsippos (Χρύσιππος).

Učení stoické připíná se k učení kynickému (viz. str. 84). Nejvyšší zásadou jeho jest žití přirozeně (ὁμολογουνένως τῇ φύσει ζῆν, naturae convenienter vivere). Jen ctnost (t. j. život přírodě přiměřený) je dobrem, špatnost zlem, vše ostatní je lhostejno (ἀδιάφορον). Ani ve ctnosti ani ve zlu není stupňových rozdílů (ἴσα τὰ ἁναρτήνατα). Poněvadž pak ctnost není možna bez poznání, musí býti ctnostný i moudrým. Moudrý jest ideálem vší dokonalosti a jedině blažený, nemoudrý (φαῦλος) ideálem vší špatnosti.[2]

3. Epikurovci (οἱ Ἐπικούρειοι)

Epikuros (Ἐπίκουρος od r. 341—270), vrstevník Zenonův, založil též školu v Athenách. Sloučil hedonické názory Aristippovy s atomismem Demokritovým v samostatnou sou-

  1. Vlček Jan, Povahopisy Theofrastovy. V Praze 1839.
  2. Ideál stoického mudrce líčí Horatius v Sat. II. 7, 83. — Stoické učení o mudrci shrnuje Horatius (ovšem ironicky) takto:

    Ad summam, sapiens uno minor est love, dives,
    Liber, honoratus, pulcher, rex denique regum,
    Praecipue sanus, nisi cum pituita molestast.

    (Epist. I. 1, 106—108.)