Stránka:Šafránek, Jan - Zpěvy lidu srbského.pdf/6

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována


»Dva modříny podle sebe rostly,
mezi nimi štíhlovrchá jedle« —

tak počíná básník národní, naznačiti chtěje dvé bratří Pavla i Radula a sestry jejich Jelice, kterou oba vřele milovali. Závistivá švegruše Pavlovice přemlouvala manželku Radulovu, by společně Jelici usmrtily, když zmoci nemohou přízeň její u bratří — mužů.

Přemlouvala, nepřemluvila. Sama tedy k činu se chystajíc zabila manželova milého koně a činem tím Jelici vinila. Leč marně. Rozhněvaný bratr domlouvaje sestře uvěřil na konec jejím slovům a Pavlovice seznala, že marně pokoušela se popuditi Pavla proti Jelici. Podruhé skolila sivého sokola zase Jelici obviňujíc. Pavel však:

»sestry Jelice se táže:
Tak-liž tomu, sestro? Bůh tě naprav!
Zaklíná se bratrovi tak sestra:
Ne já, bratře! na svůj tobě život,
na svůj život přísahám i na tvůj!
uvěřil hned Pavel slovům sestry.«

Než kde závist se zahnízdila, tam černé zrady a skutku násilného blízkosť neklamná. Tak i zde. Vzavši Jelici nůž, zabíjí jím Pavlovice vlastní dítě a Jelici vraždou viní. Nářek, jaký vedla, zaslepil Pavla; rozčilen jsa smrtí milého děcka nevěří slovům zaklínající se nevinné sestry, vede ji na pole a tělo její čtvrtiti káže. Rozkázáno, vykonáno! A hle!

»Kudy krve vonné krůpěje z ní padly,
tudy vonné vyrůstalo kvítí,
a kde sama ubožička padla,
překrásný se kostel zklenul.« —

Málo na to uplynulo času a zlou Pavlovici uchvátila děsná nemoc. Není pomoci, není léku; v úzkosti a hrozných bolestech vyznávajíc se Pavlovi ze zločinu svého prosí muže, by jí ku kostelu tomu donésti dal, dojde-li tam úlevy. Výstražný hlas z kostela znějící ohlásil hříšnici ortel její, též jí bylo zahynouti jako Jelici. A hle!

»Kudy krve krůpěje z ní padly,
tudy rostou kopřivy a trní,
a kde sama závistnice padla,
jezero se náhle provalilo,
po jezeře vranný koník plove
a kolébka za ním pozlacená,
na kolébce sivý sokol sedí,
ve kolébce ono pacholátko,
pod hrdélkem matčina mu ruka,
v rukou lesknou tetiny se nože.«

Podobně zajímava jest rozprava měsíce s dennicí, která vypravuje o Angelii,[1] choti Dmitarově, jenž s bratrem Bohdanem Jakšičem o dědictví se nepohodl, ale její péčí i snahou potom se smířil a narovnal.

Však netoliko dobré vlastnosti lidu srbského zrcadlí se v písních národních, také s nechvalnými tu se potkáváme. A jako jsou s jedné strany přátelské a pobratimské svazky skalopevné, nejinaká jest s druhé strany i nenávisť a nepřátelství. Plamen vášní a náruživostí vylíčen jest i v písni měrou netušenou a běda tomu, koho stihne ve hněvu a rozčilení kletba!

»Což jest siré země tíha
proti kletbě mateřině?«

O pomstě vypráví srbská národní píseň děsné věci a rozjímá o nich s největší chladnokrevností. Krvopomsta byla u Srbů, najmě pak u Černohorců, zakořeněným obyčejem a pokládána za povinnosť náboženskou. A povinnosť ta přecházela s otce na syna, zavazovala též celá pokolení. Biblická výpověď: »hlava za hlavu« měla tu plnou platnosť. Nezdržíme se u hrůznych výjevů těch; vizme jen jak hajduk Novakovič (III. 7.) potrestal nevěru své milenky. Zmocniv se jí, natřel ji voskem a lojem, pak:

»posypal ji sírou, střelným prachem
a zavinul měkké do bavlny:
pokropil ji silnou slivovicí
a zakopal až po pás do země.
Zapáliv pak havraní jí vlasy
sám popíjel ruměného vína,
a za svíci hořela mu milka.«


  1. V Zieglerově »Dobroslavu« přeložena od Fr. L. Čelakovského.