Stránka:Šafránek, Jan - Zpěvy lidu srbského.pdf/5

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována


rotků nepohostil, že při hostině mladším lidem větší čest prokazoval nežli starešině a že ku hodu ani otce ani mateře nepozval. Dle jiné písně (I. 205.) kárá sv. Nikola duše těch, kdož hádku se sousedy pro pozemský majetek vznítili a v žalobě před soudcem proti přátelům svědčili. Srbovi každému platí zákonem, aby pro hřích svůj nerozhněval si Boha a svého svatého. Pravidlem mu: »Nehřeš; hříchem vydáš se Bohu i lidem.« Sám miláček bohův a junák nad junáky — králevic Marko — zakusil také, jak tresce se úchylka od tohoto pravidla. Potkal se totiž kdysi s Musou,[1] loupežníkem albanským, a potýkaje se s ním povalen byl do zelené trávy. Vida nyní hrozící nebezpečí úpí a volá vílu posestrimu vyčítaje jí, že ho opustila:

»Kdes v dni dnešním, posestrimo vílo?
kde jsi nyní? bohdejž tě nebylo!
Ty mně křivě jsi se zapřisáhla,
kdy se v úzkých se životem octnu,
že mne vyrveš z hubitelských rukou.«

Ale marný jeho ston! zjevuje se víla a káravá tato vece slova:

»Jak to bratře, králevici Marku!
Zda já tobě výstrahy nedala,
bys v neděli svády nepočínal?«

Svévolně v nebezpečí se vydav a k tomu v den sváteční sám nucen vyprostiti se vrahu z nástrah, jehož na konec přece poráží.

Jako bázeň boží a stud před lidmi jsou mravní pobídkou, nejinak má se i s pocitem hrdosti, jenž každému Srbovi vrozen. Své cti ostříhá bojovník srbský jako zřítelnice oka svého; běda pak tomu, kdo pro hanbu jí zbaven. Pravíť vladyka svým hajdukům (IV. 10.):

»Hromní blesk toho nezmůže,
by rozdrtil srdce junákovo,
ale ovšem hanba, povržení.«

A největším darem vedle moudrosti, rozumu a dobrého srdce jest junákovi: »uctivosť od světa«.

Tuto uctivosť arci získati mu jest především hrdinskými činy.

Neštěstí to věru veliké. zemře-li junák srbský dříve, nežli hrdinnou myslí se proslavil. Podívejme se do temné komůrky Skaderského vězení; tré sokolův, tré dobrých tu junáků. Vězněni a pro hajducké činy čekají popravy. První lituje, že mu s životem jest opustiti mladou žínku, druhému žalno při vzpomínce na stařičkou mateř; třetí však řečí jejich popuzen jsa horlí:

»Bratři moji! zlí jste vy junáci!
I u mne jsou pozemky a bohatstvo,
doma čeká stará, milá máti,
spoluvěrná, přesličná manželka;
mám i libou, svobodnou sestřičku —
ale co mi, pravím — co mi potom?
Bolí mne jen, že již zemříti mi,
zemříti mi bez hrdinské slávy.«

Kdybychom na první ráz souditi chtěli, že hrdina necitelný jest člověk, zle bychom si počínali; srdce jeho žije také něžným citům lidským, ale především žilo cti hrdinské, té pak nedosáhlo. Tklivý obraz lásky rodné v nejedné písni srbské vykreslen barvami vpravdě mistrovskými. Slyšme píseň o Miljutinovi. Uvězněn jsa v žaláři bana Zadranina, píše bratru svému bílé psaní a žádá si zlaté svobody za každou cenu. Dnem i nocí chudák bratr sháněl výkupné, ale kdež by se dobral! Přemýšlel dlouho, jak by naplnil žádosť bratrovu. Pravda, nic mu nebylo přetěžkého, nic nemožného, co by pro Miljutinovo vysvobození nebyl chtěl učiniti. Převlékl se tedy za žebráka a toulaje se ode hradu k hradu došel na konec zámku bana Zadranina. Namanuv kdesi služku, ana dvé banových synků opatrovala, prosil zprvu za almužnu; byv odbyt uloupil jednoho banova hocha, za něhož arci rád Zadranin propustil Miljutina na svobodu.

A kdo ze Srbův neznal by písně »o mladé Pavlovici závistnici«,[2] která lásku dvou bratří k rodné jich sestře zmořiti chtějíc sebe samu pohubila?

  1. Čelakovský, Slov. n. pís. Sebr. Spisy II. 285.-296.
  2. Čelakovský, Slov. nár. písně 1827, III. 150.