V legendách těch střídá se s vírou také i láska ke zubožené vlasti; v nich zřejma jest vytrvalosť v neštěstí i hněv proti utlačovatelům. Vizme ukázku.[1]
Rozprávěli si kdysi ve Stambulu Omer paša Čehajičův a vezír Čupriličův o klášteře Svatohorském, jenž
»zakryt všecek klenutím je zlatým,
pokryt všecek perlami i stříbrem;
jako zlaté jehlice jsou věže,
ze samého zlata dvéře, sloupy,
samé zlato obrazy a kříže«.
V klášteře tom vládl Sáva poroučeje 300 mnichům a 500 jich žáků. Jeden z nich pokládal klášter za dobytelný, druhý naopak. A že se nedohodli, šli k Vilindaru žoldánu na poradu a na potaz. Vilindar usmyslil si Sávu poturčiti s ostatními mnichy a násilím sebrati poklady klášterní. Přitáhl tedy s velikým vojskem na Svatou Horu, vypravil poslů k Sávovi žádaje na něm, aby ho navštívil. Po skončené liturgii vyjel neohrožený Sáva k žoldánu Vilindaru a zvěděv pak o jeho úmyslech svolil na oko, ale pod tou podmínkou, svolá-li Vilindar derviše a hodže, tito pak modlíce se po tři dni z musulmanských knih obrátí-li slunko na jeho dráze a vyprosí-li pod klášterem pramen vody. Rád shromáždil žoldán dervišů počet valný; modlili se ovšem celé tři dni, ale ničeho nedosáhli. Na to jal se Sáva se svými mnichy a žáky modliti. Ani tři hodiny se nemodlili, a hle! slunko na východě se obrátilo,
»ze skály se pramenové proudí,
ze skály se proudí a ležení
turecké vše zaplaví tak náhle,
že jim koně neujde ni muže.
A v tom černým nebesa již mračnem
zatažena, — s prolomených nebes
hustá mha a kamení se ssuje,
a co Turků v ležení, v tu chvíli
pobiti tím kamením jsou všickni«.
Žoldán Vilindar a Omer vezír Čehojičů spasili se pouze útěkem do kláštera. Chtěli ovšem státi se křesťany, ale Sáva předvídal, že by z toho málo bylo zisku mravního, a proto jich nepokřestil. Ale zavázal jich, aby každého roku na den sv. Dimitra sto ok vosku na světlo v církvi obětovali. »A tak slova do slova se stalo,« dokládá legenda srbská, »zachovej nám pán Bůh hospodáře.«
A pravověrná zbožnosť nevymizela z povahy srbského lidu ani v dobách nejhorších. Téměř 450 let stenal národ pod jařmem sveřepých Turků, ale přece doufal pevně v hodinu blížící se spásy. Tušil, že po tolikerých útrapách zasvitne zlaté slunko svobody nad rozkošnými luhy drahé jeho vlasti. A když viděl, že porobitelé jeho ve vítězství svém zmalátněli a ducha svého v rozkoši a smyslnosti utápěti nepřestávali, národ srbský chopil se starého sice ale dobře známého jemu prostředku, by činem dokázal, že žije a to
- ↑ Kapper: Zp. l. srbsk., II. 145—156. Poes. svět. XI. 1874.
