»Ne na zdraví Srbije mé drahé,
já připíjím zeti Kobyliči,
kterýžto mne zraditi obmýšlí
jako Jidáš svého stvořitele.« —
Úžas a veliké leknutí po stanu celém. Za přítomnosti všech vojevodů přísahá Miloš Lazarovi přísahu velikou a svatou, že klamem a lstí jest domněnka taková, přísahá na svoji spásu — ale podezření, byť nepravé, nedá se již utlumiti. Rozhořčen spravedlivě opouští Miloš stan Lazarův, ubírá se do tureckého tábora a předstíraje, že hodlá zraditi Srby, doveden jest k samému sultanovi. Nyní stojí u cíle své tužby; nyní činem hodlá se zbaviti pohany a poskvrny. Protož:
»Nůž ostrý tajně dobyv z pasu,
Muratovi srdce jím proteknul;
pak vytasiv ode paží šavli
seče kolem baše i vezíry.« —
Však i jemu štěstí dosloužilo; na šavlích ho Turci rozmetali, ale jména jeho slavného vděčná lidu srbského nezapomněla paměť. — Co prospělo hrdinství Milošovo, jenž sultana Murata den před rozhodnou bitvou na Kosovu v jeho staně zabil, co prospěla jeho vlasti posvěcená smrť, že na dýkách rozneseno bylo tělo jeho po celém táboře tureckém: zradou Vuka Brankoviče, jenž v rozhodném okamžiku dvanácte tisíc bílých kyrysníků odvedl, rozhodnuto bylo o dalším osudu celého národa! Nadarmo prolévali krev svou na bojišti junáci srbští za vlasť a víru; klesli Jugoviči, padli vojvodové, i slavný Lazar na bojišti duši vypustil. —
Jaká to shoda dějinných událostí? Vuk Brankovič — a český Milota! — — —
Na Kosovu tedy odzvonili svobodě srbské. Kolem šíje hrdinského národa těžký ovinut řetěz hnusné poroby. Ale ku podivu! Národ, jenž tolikeré svízele a útrapy snášel, neklesl na duchu; jemu zbyl ještě drahocenný poklad, kterého diví lupiči nemohli uchvátiti, a v pokladě tom dřímal zárodek příštího vykoupení. Zůstalyť lidu svobody zbavenému jeho písně junácké, kterých když nesměl po městech a vesnicích prozpěvovati, utekl se do hor a tamo po skalách a stráních těkaje zpěvem sílil týranou duši svou. Zpívaje pak o nehodě Kosovské a slovem srdce jímajícím bídy své sobě připomínaje přísahal při popelu předkův svých nepřátelství těm, kteří řetěz otrocký kolem šíje jeho ovinuli, kteří na jeho víru a jazyk břitký jen chystali meč. Tu pak rozléhalo se po skalinách a lesích srbských volání za pomstu, řadili se mstitelé v šiky, sbory — a sborů těch hajduckých písně jsou čtvrtým okruhem výpravných písní srbských. Boj křesťanstva s mohamedánstvem, boj plemene slovanského s asijskými vetřelci, boj na život a na smrť jest obsahem a ideou tohoto epického okruhu. A kdo medle neznal by onoho hlavního zástupce hajductva srbského a bulharského? Věru — hajductví lepšího vzoru vybrati si nemohlo nad slavného povždy králevice Marka, jehož národní píseň všemi výtečnými vlastnostmi obmyslila, aniž by ho nad dokonalosť lidskou povznesla.
Historie ví toho poměrně málo o Marku králevici.[1] Byl synem srbského krále Vukašina, zavražděného r. 1371. Zdědiv po otci s bratry svými Ondřejem, Dimitrem a Ivanyšem čásť otcovy říše nechtěl uznati panství cara Lazara, a poněvadž doufal, že sám vlády dosáhne, panování jeho jen znesnadňoval. Marko podrobil se Turkům a byl jim věrně oddán sídle ve Prilipu a vládna spolu okolí Ochridskému. Ba dle letopisu Tronošského vyzýval sultana Amurata k boji proti caru Lazarovi, a když Amurat s vojskem na Kosovo pole vtrhl, byli mu vůdci Marko a Ondřej, synové Vukašinovi. V letech 1394—95 provázel Marko sultana Bajazita do boje s Mirčou, vévodou Valašským, a zahynul v bitvě u Kraljeva potomkův nezanechav.
Jinak vylíčen Marko v písni národní. Dle té byl bohatýrem, na něhož rád sobě vzpomíná slepec i junák srbský; byl to junák národu po duši i vůli, jakoby mu z oka vypadl. Prchliv a v prchlivosti ku přenáhlení hotov, ale vždy upřimný, laskavé domluvě, kterou mu jmenovitě matka
- ↑ Srovn. článek dra. Jana Gebaura v Nauč. slov. díl IV. strana 126.
