Stránka:Šafránek, Jan - Zpěvy lidu srbského.pdf/16

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
Zpěvy lidu srbského.
Napsal prof. Jan Šafránek.
(Pokračování.)

Slyšme aspoň úryvmo, jak národní básník srbský líčí katastrofu, kteráž nicméně básnickým jeho duchem neotřásla tou měrou, by v zármutku hlavu svěsil a pro žal hluboko se zamlčel. Začátek zpěvu samého má tklivé přirovnání z přírody:[1]

»Velekrásné vykvétají růže
v bílém dvoru, Lazarově dvoru;
nikdo neví, která z nich pěknější,
která vyšší, která ruměnnější.
Nejsou v kráse růže to vykvetlé,
leč jsou dcery Lazara slavného,
nade Srbskem ladným panovníka,
z dávných časů vítěze i bana.«

Sešly se dcery ty v domě rodném a každá svého chotě nad míru vychvalujíc nemohla dopustiti, že by nebyl junákem nad junáky. Zejména krásná Vukosava velice byla roztrpčena, že by Vuk Brankovič byl nejkrásnějším, stěžovala si tedy choti svému Miloši Kobyloviči pro tu pohanu! Svár a domácí různice mezi sestrami. Kyselosť a nedůvěra mezi sešvakřenými vojevody. Málo potom uplynulo času a přivalili se Turci na Srbské carství. Sebral tedy Lazar vojska svá a shromáždiv zetě k nim vece:

»Poslyšte mne, hrdinové moji!
vybraní vy knížata i páni!
My na Turky z jitra udeříme
pode správou Miloš’ Kobyliče;
bohatýrtě Miloš nejslavnější,
bojí se ho křesťané i Turci.«

Veřejná pochvala ta hnětla Vuka Brankoviče a kypě hněvem proti Milošovi namlouvá Lazarovi, že Miloš ho Turkům zradí. Slovům těm uvěřeno, a když po skončené hostině pozdvihl Lazar číši, by připil šťastnému boji, vytryskly slzy z bohatýrských očí a ze sklíčených prsou prodrala se žaloba na Miloše:


  1. Čelak. Sebr. spisy II. 315.