Stránka:Šafránek, Jan - Zpěvy lidu srbského.pdf/12

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

rodní prastarou. Tamo zmínka se děje o knihách, do nichž ode věkův všecko znamenáno a z knih těch — dle sbírky Vukovy II. 32. — starý Jug, tchán Lazarův, blížící se propasť srbského carství věštil!

»Či vidíte, moji krásní bratři,
či vidíte, co ve knihách stojí?
Přijde, přijde k nám den soudný,
nebude tu pšenice ni ovcí,
na poli pak ani kvítka;
kmotr kmotra před soud bude volat,
bratr bratra k soudu povolávat.«

Jako víra v osud, neméně rozšířena jest víra, že lidem víly, nebezpečné bytosti horské i vodní, dosud své pikle kují. O vilách rozvodnicích — u Vuka II. 48. — jež hněv a smrť dvou rodných bratří způsobily, pěje lid písně, jež bychom pro baječné ohlasy z doby pohanské nejraději národními balladami nazvali. Mirko a Stanko, dva rodní bratři, velice se milovali, jich lásku a vzájemnou důvěru zviklati nezdařilo se smrtelníkům. Až kdysi na modrém jezeře honíce pro zlatou kačku málem by se byli rozvadili, leč povolný Mirko prudčímu bratru ustoupiv sváru překazil. To víly vidouce samy o rozvod bratří pokoušeti se jaly. Netrvalo dlouho, když lovem unavení bratří pod jedlí krásnou si zdřímli. Vila jedna znamenavši příhodný čas snesla se k nim a Mirka, za jehož hlavu se usadila, různými čáry zmámila.

»Procit Mirko, děvu krásnou spatří,
děvu spatří, celý zmámen skočí:
,Vzhůru, Stanko! k domovu se beřme,
krásné bůh hle! nadělil mi děvy.‘
Procit Stanko, spatří děvu krásnou,
spatřl ji a jako střeštěn skočí:
‚Má je děva, má je a ne tvoje.‘«

Že od děvy ustoupiti jeden druhému nechtěl, rozvadili se, a Mirko rozvaděný handžarem ostrým bratrovi život zmařil. Vílu na koníka Stankova posadiv do lesů cválal. V půli cesty namanula se jim černá vrána. Křídla pravého nemajíc a přece poletujíc upoutala mysl Mirkovu a nastojte! jemu divícímu se toto hovořila:

»Oj, hrdino, počestný junáku,
tak mi jesti bez pravého křídla,
jako bratru bez rodného bratra,
jako, Mirko, bez Stanka jest tobě.«

Zarazil se po slovech těch dobrý junák a brzy omyl svůj poznal. Slibujeť mu sice víla, že bratra zkřísí, ale sliby chyby. Zamyšlen vrací se k místu u jezera, za ním kluše Stankův koník — bez víly. Nebohý smrti bratrovy přežíti nehodlaje i svému životu konec učinil. Zápas člověka smrtelníka s vílami nedobře mnohým se končí. Toliko králevic Marko, junák nad junáky proslavený, i víly zkrocuje, jak píseň »Marko a Víla«[1] svědčí. Vojevoda Miloš a králevic Marko kolem Miroče, hory nad Dunajem, jedouce zpěvem se bavili. Prosiltě Marko na duchu jsa sklíčen svého pobratřence, by hrozby víly Ravijojly nedbaje nicméně zpěvem ho konejšil. Miloš na Markovu pomoc spoléhaje počne

»— popěvati,
krásnou písní Marka veseliti,
nejpěknější z našich starodávných,
o jakémsi králi, jak sídlíval
v Macedonsku druhdy veleslavném.«[2]

Marko zpěvem v libý spánek ukolébán co víla rozdrážděná jednou střelou bílé srdce, druhou střelou srdce junácké vojvodě Miloši proklála. Nářkem umírajícího pobratima probuzen byv honem Šarace za vílou škůdcí na poskok pohání a stihnuv ji spoutanou donucuje, by Miloši dech a život navrátila. Čáry víly Ravijojly ozdravělo zase Milošovo srdce junácké, ba zdravější než kdy jindy bylo. Zatím co veselí pobratřenci Timokem se přebrodivše do krajů Vidinských cválala, víla družkám svým vyprávěla:

»Nestřílejte po horách junáka,
dokud pověsť králevice Marka,
dokud pod ním Šarac vidovitý
a v rukou mu šestiperec zlatý.«

(Pokračování.)

  1. Přel. F. L. Čelakovský. »Krok« II. str. 175. (1831.)
  2. Svědectví to, že lid srbský povědomí o písních starobylejších zachoval.