Stránka:Šafránek, Jan - Zpěvy lidu srbského.pdf/9

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována


»dáváše krmě bohóm, k něm hlásat chodíváše«. Modlitbou tedy byl zpěv, ten pak přecházeje v hymnus měl podobu chvalozpěvu.[1]

Ale nezapomínejme, že neméně vážnou stránkou každého projevu náboženského byly a jsou obřady. V čem se obřady starých Slovanů shodovaly a čím lišily se od jiných jinde obvyklých, co bylo jich podstatou a základem, kdož chtěl by dnes již odpověděti? Netušené teprve otevírají se poklady čekajíce svých badatelův! Jako všude, kde starodávné zvyky naprosto dosud nevymřely, neznáme obyčejův národních, které by spolu svých popěvků neměly: podobně za dávných dob, ať po domácku ať veřejně jádrem všech slavností a obřadů byly popěvky a písně, které tradicí s pokolení na pokolení přecházely a obřad sám nejenom doplňovaly, nýbrž i namnoze vysvětlovaly. Tyto písně obřadové zaujímají tedy u vývoji poesie lidu slovanského místo druhé. Ale budiž nám dobře rozuměno! Nechceme tím říci, že by všecky písně obřadové, jak nám z různých sbírek jsou známy, stejnou měly cenu i váhu. Nikoli! Máme tu na mysli pouze druh básní těch, kteréž rozumí se samo sebou převelice byly časem pozměněny. Potřebí tu spolehlivého kriteria. Tak na př. že ve hře na »Dodolu«, u Srbův do dneška oblíbené, starý pohanský obřad se skrývá, jest jisto, rovněž tak jisto však, že vlastní, k němu náležitý popěvek nám zachován není.

Bývá totiž obyčejem u Srbův, že v létě při velikém suchu děvčata vesnická od stavení ku stavení chodívají a déšť zvláštním způsobem přivolávají. Jedna z nich vesměs travou a kvítím po celém těle obložena zove se Dodola. Před stavením seřadí se v kruh. Dodola hraje a druhé dívky prozpěvují:

»Modlíme se v nebi k Bohu,
Oj dodo! oj dodo le!
aby seslal tichou vlahu,
by porosil naše pole,
a pšeničku, ozimničku[2]
a dvoulistou kukuřičku«

Mezi zpěvem přichází hospodyně a vezmouc plnou konev anebo vědro vody Dodolu polije, načež dívka ta ve hře pokračuje.

Podobně známe hru na »králice«;[3] obřad zůstal, části jeho namnoze nechápeme nevědouce proč se dějí, poněvadž popěvek jemu vlastní zaměněn byl jiným. Připomeňme dále, že »kolo« u Srbův i Bulharů tolik oblíbené není bez významu pro čas, o kterém nejvíce tančen bývá. Poněvadž o slavnosti letního slunovratu jako »tanec kolední« se tančí, tuť zřejmo, že význam »Kolo« spojen s kolem slunečním, jemuž ta slavnosť posvěcena. Tanec zůstal, ale původ jeho není znám, jakož nevíme nic víc o mythické a náboženské jeho stránce.

Za těmi písněmi teprve klásti dlužno dva hlavní druhy zpěvů srbských rázu i podkladu historického. Jsou to mužské a ženské zpěvy, ve kterých děj a dojem z děje rovnoměrně jest rozdělen.

O formalné jich stránce řekneme pouze, že mužské po pravidle mají verš desítislabičný s přerývkou mezistopní[4] (diairesis) po čtvrté slabice; písně ty pouze se recitují a to nikoli dle slovního přízvuku nýbrž dle arsí. V písních ženských převládá verš trochajský, osmislabičný, dimetr s diairesí po druhé stopě. Refrain písní bývá v rozměru daktylickém. Ani v jedněch ani ve druhých není rým pravidlem; assonance i rým jsou věcí náhodnou. Písně epické vynikají svou obsáhlostí nade všecky u druhých Slovanův. »Ženitba Černojevičova« má 1125 veršův a obyčejná píseň junácká kolísá mezi 250–400 verši. Děj pomalu ku předu postupuje a jako v Iliadě nebo Odyssei podobně i tu slyšíme rozkazy pánů, které poslové opakují doslovně, jinde zase vypravuje hrdina proroctví nebo rozkazy od víly týmiž slovy jak víla jemu vše ohlašovala, jinde opět básník sám s jakousi zálibou, že příkaz se splnil, vypovídá týmiž slovy. Otázky, obrazy

  1. Srovn. dr. Herm. Jireček: Sebr. spisy II. 8. (Nár. bibl. 53. svaz.).
  2. Čelakovský, Slovan. nár. pís. 1827. III. 188.
  3. Týž, Slov. pís. II. 158. (1825).
  4. Srovn. Naučný slovník IV. díl str. 352