Tam kde milý přebývá,
pod jeho okénkem;
kde se denně svláčívá,
byla bych praménkem.
Tam by mnou si milenec
horkou žízeň hasil;
potom by mne milenec
na srdéčku nosil.«
Prostota milá vyzírá ze všech písní lyrických. Tak v jedné písní, když milenec milence vytýká, že malou jest, odpovídá tato, že i perličky malinké jsou, a přece na panském krku se nosí; že i křepelinka malým ptáčetem, a přece jak koně tak junáka unavuje (II. 330.[red 1]); v jiné zase majíc voliti mezi prstenem, pasem a ženichem, pro tohoto se rozhoduje:
»Prsten může rozlomiť se,
pásek může roztrhať se,
ale Ranko můj, můj věčně!«
Jiná opět matce vdavky jí dohazující všelijak se vymlouvá; nechce kupce, že po světě se toulá, nechce krejčího, že tenkou jehlou šije a děti hladové má, chce však oráče. Pravda, má oráč ruce černé, ale běloučký chléb. Se životem srbské dívky srostly luhy a pole. Na nich také vyhlédá si svého milence, o němž pěje píseň:
»Zalíbila si tě ne ze všetečnosti,
ale jí se líbí tvoje pěkné ctnosti.«
Mladosť mine, svěžesť zhyne a srdce zůstane — dí přísloví polské. Bohatství, peníze — co do všeho, není-li spokojenosti! — pěje píseň srbská:
»Što je meni sve carevo blago,
kad ja nemam, što je meni drago?«
Proto dí dále:
»Nedávejte vy mne nemilému!
Volím s milým po horách choditi,
hloh radš jísti, s listí rosu pití,
na studený kámen hlavu klásti,
než s nemilým dvory procházeti,
cukr jísti a v hedvábí spáti.«
Nedivno tudíž, že hochu, ačtě zlatý od něho obdržela prsten, odpovídá dívka srbská:
»Není drahý mně tvůj dárek, ale tvoje láska;
nechci nosit zlatý prsten, ale milovat tě.«
A jak sebe samu a krásu svou ceniti dovede dívka srbská, jde ze slov:
»Matinka mne jemně vychovala:
nekrmila nežli samým cukrem,
neumyla růžovou než vodou; -
růžovou mne umývala vodou,
liliovým utírala květem,
v růžové jsem koupala se vodě,
miláčkovi zachovala krásu.«
Pějíc o lásce s překážkami zápasící končí píseň, kterak po krásně hvězdě milka milenci vzkázala, že umříti hodlá.
»Umluveno, v skutek uvedeno.
Milá umře večír na neděli,
milý zemře v neděli za jitra.
Vedle sebe v hrob je položili,
ruku v ruce pod zemí vložili
a do rukou zelená jablíčka.
Málo času bylo uplynulo,
hle nad milým zelený strom roste
a nad milou červená růžička;
ovíjí se růže kolem stromu,
jak hedvábí okolo kytičky.« (II. 342.)
Vedle milostných popěvků klademe žertovné. Jeť také žert a veselá kratochvíle milým druhem zábavy mladické. Pěkný to na př. žertík:
»Za Sitnicí za vodičkou — zelená se bor;
kde který je mladý, starý — všechen jásá tvor.
Rád by také Ivo jásal — ale nemá s kým,
ráda také hezká Marja — ale jenom s ním.«[red 2]
Kratochvilná je píseň o banu Varaždinském a králi Matiáši. Varaždinský ban, Dojčin Petar, propil za den tři sta zlatých, vrance, buzdohan, a ještě neměl vína dosti. I káral král Matiáš jeho lehkou mysl, ale vinník znal dobrou omluvu:
»Nekárej mne, Matiáši; tys můj král a pán;
ale kdybys ty v té krčmě seděl jako já
a tu spanilou krčmářku líbal jako já:
celý Pešť bys i s Budínem propil jako já.«[red 3]
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ Další verze této písně v prvním vydání Čelakovského sbírky (vč. originálu v srbštině) a v Kubově sbírce (se zapsanou melodií)
- ↑ Překlad téměř shodný se Siegfried Kapper: Zpěvy lidu srbského, str. 15; v předloze tato reference chybí.
- ↑ Překlad podle Siegfried Kapper: Zpěvy lidu srbského, str. 37–38; v předloze tato reference chybí.