Stránka:Šafránek, Jan - Zpěvy lidu srbského.pdf/20

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována


v plné síle své. Zatím co na západě evropském černé stahovaly se mraky, věštící záhubu světoborce Napoleona I., rozlehlo se po horách a dolinách skalné Šumadije a lesnatého Balkánu heslo, že národu srbskému v boji slavném kyne vítězství. A heslo to — stalo se skutkem! V čelo junáků srbských postavil se Jiří Karadjordje, vůbec »Černý Jiří« zvaný, a potřev janičary pomýšlel osvoboditi svůj lid. Po něm vynikl Miloš Obrenovič, jenž u Duplje Turky na hlavu porazil a r. 1820 na kongresse Vídeňském Evropu donutil, aby uznala poplatné Portě knížectví srbské.

Tento boj Srbů za svobodu stal se opět předmětem pro básníky národní velezajímavým a písně junácké, opěvující boje Černého Jiří, boje Srbů a společně Rusů za svobodu národní a boje rakouských vojsk pod Laudonem, tvoří poslední okruh výpravných básní národních.

Národní básnictví v Srbsku dosud nevyhynulo; písně výpravné jsou lidu srbskému dějepisem, přecházejícím ústní tradici s pokolení na pokolení, jsou dědictvím doby minulé, jsou knihou národu svatou, do které nové a nové přidávají se listy, popsané zprávami o hrdinství a zápasech bohatýrských chrabrého lidu srbského.

Pravili jsme, že národní poesie srbská dosud nevyhynula. Tak r. 1845 kněz Pavel a vojvoda Bathory slavili vítězství své nad Turky takto: Po slavně dokonaném vítězství a po zahnání Turků kníže Pavel se spolurovným vládcem a druhem svým vojvodou Bathorym učinili si mezi mrtvými těly přemožených večeři. I sednuvše za stůl na mrtvých trupech postavený jedli a veselili se. pak vstavše počali válečný rej hráti přizpěvujíce rozličné junácké písně.[1]

Bohatým zřídlem srbské národní poesie jsou Bosna a Hercegovina. V končinách těch sběratel písní srbských Karadžič nikdy nebyl: tak přičiněn ke sbírce jeho r. 1866 Vukem Vrčevičem svazek šestý: »Srpske narodne pjesme iz Hercegovine. Pamětihodné jsou dále sborníky kněze Bogoljuba Petranoviče, Kosty Rističe a jiných. Zajímava v té příčině je předmluva Vrčevičova, jenž ještě r. 1861 shledal, že srbských národních písní pramen je svěží. »Otcové v nedostupných horách učili syny junácké písně při zvuku guslí přednášeti a matky dcerám kratší písně milostné na přástvách a hrátkách zpívaly.« A že dosud je tvůrčí síla mezi pěvci srbskými v těch končinách, čteme u očitého svědka, našeho krajana. Jos. Holeček v úvodě ku převodu písní hercegovských[2] dokládá: »Sám jsem byl svědkem, že složena a přednešena píseň, která látku vzala z bitvy nadešlé den před tím.« Ze sbírky Vrčevičovy zdařilý překlad písní hercegovských máme od Jos. Holečka. Kdož by neznal rozkošný převod písně národní o neštěstí, které potkalo Jovana a Marii? (str. 22.) Žalostná byla jich smrť, v jeden je uložili hrob; pak

»nad hlavami révu zasadili,
prostřed těla růží zaštěpili,
pod nohami vodu vyhloubili.
Kdo jsi hladov, utrhni si hrozen,
kdo jsi v květu, utrhni si růží,
kdo jsi žízniv, z pramene se napí,
to za duši Jovana a Mary«.


V.

O písních lyrických či ženských jen málo poznamenáme. Hojné ukázky v různých časopisech belletristických a překladův jejich zdařilá sbírka písně ty mezi lidem našim známými učinily. Že pak v nich písně milostné, mládí a lásku opěvující nejpůvabnějšími jsou, kdož by pochyboval? Vynikají zajisté nejenom pěknou melodií, nýbrž i vroucím citem a veselou, jarou myslí, která se v nich zrcadlí. Krátkosť, jasnosť a jadrnosť, při tom zpěvnosť — to jsou hlavní podmínky dobré lyrické písně. Sledujme tyto vlastnosti na dívčí tužbě[3]:

»Oj! kdybych já studenou
jen vodičkou byla;
věděla bych, kde bych se
nejlíp temenila.

  1. Pypin, Hist. slov. lit., I. 217., 293—31., překl. A. Kotíka.
  2. Všeobecné knihovny VIII. svazek 1877.
  3. Fr. L. Čelakovský: Slov. písně, II. 327.