Stránka:Šafránek, Jan - Zpěvy lidu srbského.pdf/17

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována


»Ne na zdraví Srbije mé drahé,
já připíjím zeti Kobyliči,
kterýžto mne zraditi obmýšlí
jako Jidáš svého stvořitele.« —

Úžas a veliké leknutí po stanu celém. Za přítomnosti všech vojevodů přísahá Miloš Lazarovi přísahu velikou a svatou, že klamem a lstí jest domněnka taková, přísahá na svoji spásu — ale podezření, byť nepravé, nedá se již utlumiti. Rozhořčen spravedlivě opouští Miloš stan Lazarův, ubírá se do tureckého tábora a předstíraje, že hodlá zraditi Srby, doveden jest k samému sultanovi. Nyní stojí u cíle své tužby; nyní činem hodlá se zbaviti pohany a poskvrny. Protož:

»Nůž ostrý tajně dobyv z pasu,
Muratovi srdce jím proteknul;
pak vytasiv ode paží šavli
seče kolem baše i vezíry.« —

Však i jemu štěstí dosloužilo; na šavlích ho Turci rozmetali, ale jména jeho slavného vděčná lidu srbského nezapomněla paměť. — Co prospělo hrdinství Milošovo, jenž sultana Murata den před rozhodnou bitvou na Kosovu v jeho staně zabil, co prospěla jeho vlasti posvěcená smrť, že na dýkách rozneseno bylo tělo jeho po celém táboře tureckém: zradou Vuka Brankoviče, jenž v rozhodném okamžiku dvanácte tisíc bílých kyrysníků odvedl, rozhodnuto bylo o dalším osudu celého národa! Nadarmo prolévali krev svou na bojišti junáci srbští za vlasť a víru; klesli Jugoviči, padli vojvodové, i slavný Lazar na bojišti duši vypustil. —

Jaká to shoda dějinných událostí? Vuk Brankovič — a český Milota! — — —

Na Kosovu tedy odzvonili svobodě srbské. Kolem šíje hrdinského národa těžký ovinut řetěz hnusné poroby. Ale ku podivu! Národ, jenž tolikeré svízele a útrapy snášel, neklesl na duchu; jemu zbyl ještě drahocenný poklad, kterého diví lupiči nemohli uchvátiti, a v pokladě tom dřímal zárodek příštího vykoupení. Zůstalyť lidu svobody zbavenému jeho písně junácké, kterých když nesměl po městech a vesnicích prozpěvovati, utekl se do hor a tamo po skalách a stráních těkaje zpěvem sílil týranou duši svou. Zpívaje pak o nehodě Kosovské a slovem srdce jímajícím bídy své sobě připomínaje přísahal při popelu předkův svých nepřátelství těm, kteří řetěz otrocký kolem šíje jeho ovinuli, kteří na jeho víru a jazyk břitký jen chystali meč. Tu pak rozléhalo se po skalinách a lesích srbských volání za pomstu, řadili se mstitelé v šiky, sbory — a sborů těch hajduckých písně jsou čtvrtým okruhem výpravných písní srbských. Boj křesťanstva s mohamedánstvem, boj plemene slovanského s asijskými vetřelci, boj na život a na smrť jest obsahem a ideou tohoto epického okruhu. A kdo medle neznal by onoho hlavního zástupce hajductva srbského a bulharského? Věru — hajductví lepšího vzoru vybrati si nemohlo nad slavného povždy králevice Marka, jehož národní píseň všemi výtečnými vlastnostmi obmyslila, aniž by ho nad dokonalosť lidskou povznesla.

Historie ví toho poměrně málo o Marku králevici.[1] Byl synem srbského krále Vukašina, zavražděného r. 1371. Zdědiv po otci s bratry svými Ondřejem, Dimitrem a Ivanyšem čásť otcovy říše nechtěl uznati panství cara Lazara, a poněvadž doufal, že sám vlády dosáhne, panování jeho jen znesnadňoval. Marko podrobil se Turkům a byl jim věrně oddán sídle ve Prilipu a vládna spolu okolí Ochridskému. Ba dle letopisu Tronošského vyzýval sultana Amurata k boji proti caru Lazarovi, a když Amurat s vojskem na Kosovo pole vtrhl, byli mu vůdci Marko a Ondřej, synové Vukašinovi. V letech 1394—95 provázel Marko sultana Bajazita do boje s Mirčou, vévodou Valašským, a zahynul v bitvě u Kraljeva potomkův nezanechav.

Jinak vylíčen Marko v písni národní. Dle té byl bohatýrem, na něhož rád sobě vzpomíná slepec i junák srbský; byl to junák národu po duši i vůli, jakoby mu z oka vypadl. Prchliv a v prchlivosti ku přenáhlení hotov, ale vždy upřimný, laskavé domluvě, kterou mu jmenovitě matka

  1. Srovn. článek dra. Jana Gebaura v Nauč. slov. díl IV. strana 126.