Stránka:ŠEBESTA, František - Žalmy Davidovy.djvu/5

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

Vždy rouhají se králi věčnému.

2. Hlas hříšníků těch křičí do nebe:
»Nuž svazky jejich všecky roztrhejme,
A zavrhnouc jich pouta od sebe,
Jim v službu již se více nepoddejme.«
Však Bůh, jenž s nebe vidí, co se děje,
A v moci své má všecka království,
Jich počínání mdlému jen se směje,
Pán posmívá se jim v jich bláznovství.

3. Ač dlouho zpouře jejich shovívá,
Však jednou v hněvě mluviti k nim bude;
V své prchlivosti již se ozývá,
Chtě spasně zděsit lidi všecky všude:
Řka: Jáť jsem krále ustanovil svého
Nad Sionem, své horou svatosti,
Nuž zanechtež již odpírání všeho,
A poddejte se jeho milosti.

4. Jáť úsudek chci zjevit hlasitě,
Jenž pevný jest od světa založení:
»Syn můj jsi ty, dí Bůh, neb já si tě
Dnes zplodil věčné rady k provedení.«
Jen požádej mne, jáť pak hned tvé panství
Nad slávu knížat „zemských rozmnožím;
Dámť národy v tvé dědictví a manství,
A světa kraje v moc ti položím.

5. Všem zjevíš panství svého ozdobu,
Mdlé posilníš v jich boji pro hřích krutém;
Však roztříštíš jak z hliny nádobu,
A roztlučeš zlé železným svým prutem.
Nuž, králové, již nyní srozumějte,
A v srdci svém se učte moudrosti;
Vy, soudcové též zemští, poznávejte,
Jak prodlužuje vám čas milosti.

6. O služte v bázní Pánu dobrému.
Onť