Stránka:ŠEBESTA, František - Žalmy Davidovy.djvu/39

2. A přec vím, že ty dle své podstaty
Jsi svatý, v lásce k nám vždy bohatý,
Tě Izrael v tvou smlouvu přijatý
Vždy vroucně chválí.
Otcové naši v tobě doufávali,
V svém doufání
Spasení došli tvého;
Neb ty jsi býval sám v čas smutku všeho
Jich zastání.

3. Když srdcem vroucím k tobě volali,
Hned v bídě své tvou pomoc seznali,
V tě doufajíc, též nikdy nebáli
Se zahanbení.
Já pak červ jsem, a ne muž v oslavení,
To množství všech
Mých bíd jim milé bývá;
Jsem útržkou jim, každý z nich mne mívá
Jen za posměch.

☛4. Kdož v ponížení mém mne vídají,
Jen úšklebek svůj ze mně mívají,
A hlavou nade mnou vždy zmítají,
Řkouc v porouhání:
Tenť na Boha se spustil, nechť ho chrání;
Nechť vyslyší
Jej ve své laskavosti,
A bez prodlení úzkostí všech zprostí
Sám Nejvyšší.

5. Tys mocí svou mne v život postavil,
A v doufání svém pevně ustavil,
Již při prsích mé matkys vybavil
Mne z porušení;
V tvůj klín jsem vložen hned v svém narození,
Od mládí znám
Tvou o mne stálou péči,
Tvá dobrodiní mnohá vždy mně svědčí,
Žes Bůh můj sám.

6. O nerač ode mne se vzdáliti:;
Sic soužení mne blízké zachytí,
A spomocníka, jenž by brániti
Chtěl, nespatřuji.
Aj, volové mne z Bázan obkličují,
A býkové
Mne souží v ukrutnosti:
Jak lítá zvěř se na mne valí v zlosti
Zlých davové.

7. Svá ústa na mne zlostně pouštějí,
A jak lev řvoucí na mne vzblížejí;
Čímž vším tak jako voda mizejí
Mé všecky síly,
I všecky