Stránka:ŠÍN, Otakar - Úplná nauka o harmonii. Díl první - Methodika a příklady.djvu/20

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Při kontrole této stránky se objevil problém


Poměr přirozené dominanty k tonice v durové tónině stal se tak běžným a žádoucím, že byl zaveden i do tóniny mollové. Proto místo přirozené tóniny mollové bylo užíváno smíšené tóniny mollové, t. zv. tvrdé moll nebo dur-moll či harmonické moll. V našich cvičeních budeme rovněž používati harmonického moll. Přirozenou moll uplatníme později při smíšených tóninách paralelních či souběžných.

Vzor pro tóninu mollovou:


\new Staff \with {
 \remove "Time_signature_engraver"
 } \relative a {
 \mark "14."
 \time 6/1
 <a c e>1_"°T"
 b4 c
 <d f a>1_"°S"
 <e gis b>_"D#"
 f4 e d c b a gis a
 \bar "||"
 }

Patrno, že stupnice vystupuje pouze k VI. stupni a od něho klesá zpět až k tónu citlivému s obratem k základnímu tónu. Postupu od VI. k VII. stupni, mezi nimiž vzniká krok zvětšené sekundy, se v melodii a rovněž ve vedení hlasů vůbec vyhýbáme.

Poznámka. V tónině mollové značíme toniku a subdominantu zkratkami s malým kolečkem nahoře, což má znamenati mollovou tercii. Dominanta je durová, proto u zkratky nenapíšeme kolečko, ale po pravé straně napíšeme takovou posuvku, které i v osnově musíme použiti ke zvýšení dominantní tercie. Podle označení na počátku osnovy byla by samozřejmě tercie mollová.

Úkol 2. a) Vypracujme podle nahoře uvedeného příkladu vzory všech mollových tónin harmonických.

b) Naučme se rychle nalézti v každé tónině °T, °S a durovou D.


§ 3. Čtyřhlasá úprava základních kvintakordů

Pro praktické cvičení ve spojování akordů volíme osnovu smíšeného sboru. Ta zaujímá střední část v hudbě používané tónové oblasti a je proto pro cvičení nejvhodnější. Sloh instrumentální liší se od slohu pro dva mužské a dva ženské hlasy (t. zv. slohu vokálního) větší pohyblivostí hlasů a větší volností vjejich vedení.

Hlasy smíšeného sboru jsou: bas, tenor, alt a soprán. Pokud se týče různých technických názvů, zapamatujme si:

Vzdálenost mezi jednbtlivými hlasy nemá býti příliš velká, aby sytost, plnost celkového zvuku neutrpěla. Zpravidla mezi sopránem a altem lze se vzdáliti až na oktávu, naproti tomu mezi altem a tenorem jest lépe, když jejich rozsah není větší než sexta. Vzdálenost basu od tenoru může překročiti i oktdvu, aniž celek utrpí.