Dominanta a subdominanta
V řadě partiálních tónů nacházíme i vzory nahoře zmíněných akordů. Spořádáme-li 1.—9. tón v souzvuk tak, že vynecháme tóny, jež se opakují, a shrneme zbylé tóny těsně k sobě, obdržíme akord shodný s akordem nonovým.
| G | g | d' | g" | h" | d" | f" | g" | a" | h" | atd. |
| 1. | 3. | 5. | 7. | 9. |
Jak tyto tóny v tónové složce, jsouce jednoduchými tóny, splývají dokonale v jedinou jednotku, tak takový nonový akord, tvořený z tónů složených, tedy vesměs již z tónových jednotek, nutně vyvolává dojem kontrastu mezi jednotlivými tónovými jednotkami. Můžeme se s takovým shlukem tónových jednotek spokojiti na taktové době hudební formu metricky ukončující. Naproti tomu na době předcházející nejen metrický spád, ale i kontrast tónových jednotek vyvolá dojem, že nutno pokračovati, t. j. přejíti k jinému souzvuku. Zkoušíme-li, který akord nejlépe vyhovuje požadavku uspokojujícího přechodu, zjistíme, že nejvhodnějším bude akord, který bude postaven na tónu o čistou kvintu nižším, než je základní tón akordu nonového.
Tento poměr v čisté kvintě nazývá se poměrem dominantním. Akord postavený na tónu g je dominantou akordu postaveného na tónu c.
Na tomto poměru a jeho působivosti neztratí se nic, vynecháme-li na př. nonu, př. 5a), takže zbude jen septimový akord. Jen kontrastu ubude. Vynecháme-li i septimu a zbude nám pouze durový kvintakord, př. 5b), i tak poměr zůstane týž, stejně uspokojující, ovšem kontrast jednotek bude mnohem slabší. Bylo by možno vynechati i základní tón a poměr by stejně uspokojoval. Př. 5c).
