Stránka:ŠÍN, Otakar - Úplná nauka o harmonii. Díl první - Methodika a příklady.djvu/16

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

něvadž tomu brání malá tercie. To je také příčinou jeho disonantnosti přes to, že jak príma, tak tercie mohou býti chápány ve smyslu kvinty, v niž se řady těchto jednotek sbíhají. Na př. dfa. Tón a chápeme jako tercii tónu f a jako kvintu tónu d, avšak prima d příliš vyniká jako základní jednotka, pročež konflikt mezi její neznějící tercií fis a tónem f znějícím jest příčinou zastřeného charakteru mollového kvintakordu.

Mnohem více kontrastují již tónové jednotky v akordech septimových a nonových. Tyto počítá hudební theorie již k akordům disonujícím.

Leč v hudbě a hlavně v harmonii nejde jen o tento pojem konsonance a disonance. Bylo již řečeno, že i souzvuk o více tónech může na době metricky hudební formu ukončující uspokojiti. Naproti tomu souzvuk konsonující může se vyskytnouti na době, kde vyciťujeme nutnost dalšího pokračování, aniž by tomu svou konsonantností mohl zabrániti. Na př.:


\new Staff \with { \remove "Time_signature_engraver" } {
 \time 3/4
 \mark "10."
 <<
  \new Voice = "first"
    { \voiceOne \relative g'{
      g4 c c d d8 b g4 g d' d
      }
    }
  \new Voice= "second"
    { \voiceTwo <c' e'>2. <g d' g'> <b d' g'>^"N. B."}
 >>
 \bar "||"
 \time 4/4
 <<
  \new Voice = "first"
    { \voiceOne \relative g'{
      c4 c8 c c4 g e' e8 e e4 c g' g e c d1
      }
    }
  \new Voice= "second"
    { \voiceTwo <c' e' g'>1 <c' e' g'> <c' e' g'> <g f' b'>^"N. B." }
 >>
 \bar "||"
 }

V příkladě prvém u N. B. nutno pokračovati přes to, že melodie je podložena durovým trojzvukem. V příkladě druhém u N. B. je disonující akord a přesto je forma uspokojivě zakončena. Kdybychom v tomto druhém případě cítili nutnost pokračování, pak není toho příčinou disonující akord, nýbrž buď představa jiného akordu ještě, k němuž tento disonující akord uvádíme v poměr, nebo formální příčina, t. j. potřeba protikladu hudební věty opět čtyřtaktové. Obé však se nám stejně bude jeviti, když na témž místě místo septimového akordu použijeme jen kvintakordů.

Z uvedeného plyne, že pojem konsonance a disonance nutno rozlišovati: onu, jež má svou příčinu v kontrastu souznějících tónových jednotek, nazývejme efektivní konsonancí nebo disonancí, tu, která kotví v poměru jedné tónové jednotky nebo souzvuku k jiné tónové jednotce nebo souzvuku, ať již jen námi si představovaného nebo skutečně následujícího, harmonickou konsonancí nebo disonancí.

V hudbě dochází uplatnění harmonická konsonance a disonance v tónině, kde proti jediné konsonantní tonice uvádíme v poměr disonující dominanty a subdominanty, které ovšem mohou býti efektivně konsonující nebo disonující. Efektivně disonující D a S kontrast s tonikou přiostřují. Tónina souvisí úzce s formou hudební, v níž dochází praktického uplatnění.

Bude naším úkolem, učiti se na nejjednodušších poměrech tonálních a formálních správnému chápání a hodnocení jednoduchých akordických útvarů. Postupně budeme rozšiřovati jak okruh tóninový, tak vazbu formovou až k nejzazším možnostem, k nimž dospělo soudobé hudební umění.