f) Tóniny stejnojmenné a jejich smíšení
Tóniny durovou a mollovou o společném základním tónu nazýváme tóninami stejnojmennými. Na př. C dur a c moll. O nich víme, že durová má přirozenou D, ale tonální S, mollová přirozenou °S, ale tonální °D. Obě tyto tóniny můžeme smísiti tím způsobem, že do obou uvedeme přirozené akordy, tedy do durové přirozenou °S (vypůjčenou z tóniny mollové), do mollové tóniny přirozenou D (vypůjčenou z tóniny durové):
| °S | T | D | ||||
| °S | °T | D | ||||
Jak z obrazce patrno, jsou dominanty shodny, toniky rozdílny, a to ještě jen ve své tercii. Podobně budou i stupnice rozdílny jen v tonické tercii.
Takové tóniny smíšené dur s moll nebo moll s dur nazýváme proto: moll-durová (měkká dur), t. j. durová s mollovou (přirozenou) °S, dur-mollová (tvrdá moll), t. j. mollová s durovou (přirozenou) D. Stupnicím dán přívlastek harmonická. Vidíme, že durová stupnice má snížený VI. stupeň, mollová zvýšený VII. stupeň.
g) Konsonance a disonance
O konsonanci a disonanci v hudbě mohli bychom říci, že jsou podmíněny větším neb menším kontrastem spoluznějících tónových jednotek.
Čím silněji budou se tónové jednotky odlišovati, tím disonantnějším bude se nám souzvuk jeviti. Je přirozeno, že nejméně bude disonovati takový souzvuk, jehož složení bude se nejvíce přibližovati složení jediné tónové jednotky. Takovým souzvukem je z dvojzvuků čistá oktáva, čistá kvinta, čistá kvarta jako obrat čisté kvinty, velká a malá tercie a jejich obraty malá a velká sexta. Obrat velké tercie jen potud, pokud ho tak pojímáme, t. j. s primou nahoře. Podobně i malou tercii a její obrat, pojímáme-li ji jako součást neznějící jednotky o velkou tercii nižší. Příklad podává tyto souzvuky s naznačenou tónovou jednotkou, jíž se souzvuk svým složením přibližuje:
Z trojzvuků bude jen durový kvintakord nejméně disonovati. Mollový kvintakord bude již poněkud disonantnějším. Jeho prima příliš vyniká jako tónová jednotka. V jejím smyslu nemůžeme souzvuk chápati, po-
