Stát český byl státem s ústavou stavovskou. Ústavním státem byl proto, že král neměl práva jediný vládnouti, nýbrž děliti se musil při vykonávání určitých aktů vládních se sněmem o svoji moc. Aby totiž určité zákony platnými byly, musil souhlasiti s nimi sněm zemský. Ale tento sněm zemský nebyl sestaven, jako nyní jest obyčejem, z poslanců zvolených od lidu, nýbrž na sněmu měly účastenství jen určité třídy čili stavové, kteří tam měli právo zasedati na základě svého rodu a majetku (stav panský a rytířský) nebo důstojenství (duchovní) nebo privileje (zástupci svobodných měst).
Takový sněm nazýván sněmem stavovským. A takovýto sněm dosud právně trvá, poněvadž stavové čeští neměli tolik vlastenectví a tolik porozumění pro nové svobodomyslné řády státní, aby učinili podobně jako stavové uherští, kteří r. 1848. změnili ústavu zemskou učinivše ze sněmu stavovského sněm volených zástupců lidu a usnadnili tím boj o obnovení svého státu.
Jako nyní panovníkovi některá práva neobmezeně jsou vyhrazena, v jiných však vázán je na svolení sněmů, tak bylo tomu také dle ústavy české.
Král neobmezeně mohl vésti správu financí čili komory královské, to jest rozhodovati o vydáních, pokud se nejednalo o vydání z takových příjmů, které králi sněmem jen k určitému účelu byly povoleny.
