Stránka:Časopis Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci, issue 112.pdf/52

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
— 216 —


neb zkráceně. Dědkovy »Listy z dávnověkosti« mají do sebe velkou cenu. Přál bych si, aby je rozeslal také »Domácím Přítelem«, a pak aby je vydal jako dárek žákovstvu našemu ve zvláštním sešitě, až celou historii naší vlasti zpracuje. Pro »Moravana« by mohl náš znamenitý Dědek[1] vzdělat: »Morava před sv. Cyrillem a Methodem, a po jejich smrti, čili pohanství a křesťanství na Moravě.« — Orel zná polsky! Snad by mohl něco z polštiny překládat! Soukopa mějte k tomu, aby si za předmět svého básnění obral »znamenitější události z dějin moravských« za příkladem Wocelových Přemyslovců. Zatím by mohl nadívat každoročně »Moravana« i »Hlas« jednotlivými básněmi, až by za několik roků vyrostlo úplné dílo. — Pustil jsem se Vám do podivné práce. Chci sestavit řadu rozličných pojednání, jakož jsou: Církev, Řím, modlitba, kříž, víra, zahraniční missie, vnitřní missie, Stanislav Soběský, Sv. Ignác, mučednictví atd. To by bylo prvé číslo náboženské, domácí pokladnice, aneb jak bychom to dílo nazvali.«

B. M. Kuldu nazývali hned v bohosloví Kulíškem, který (jak jsem kdesi už napsal) svou opatrností a prohlédavostí mnohé zlo odvrátil — nebýti Kuldy, často by byl hrom do těch mladých lipek českých, cizáckým deštěm svlažovaných, hrozně zatřeštil. — V té příčině podobá se P. Wurm Kuldovi — radil, varoval — aby naše věc prospívala, mohutněla. A radoval se z toho, když se s výsledkem neminul; když se mu práce jeho dařila, rozesílal na vše strany pobratimům svým blahou zprávu:

Naše kvete
v celém světě,
dospěje i k ovoci
mocnou Boží pomocí!

Nedlouho před smrtí kanovníka B. M. Kuldy, sešel jsem se s P. Wurmem v Olomouci v Národním domě. Povídám: »Pane rado, jedu na Vyšehrad; pan kanovník Kulda už po třetí posílá pozvání, že by se mnou něco důležitého sdělil. Co vzkážete?« — Stařečkovi-knězi zalesklo se oko, a v něm slza — tiskl ruku mou — a zdálo se, že chce mnoho — mnoho říci — ale jako by mu to zaklíčilo hrdlo — a po chvíli vyrazil ze sebe s důrazem: »Ach! pozdravte Beneše — — — že se už zde na zemi neuvidíme!! Pozdravte ho! ale srdečně — rozumíte?! — srdečně?!«

Neuviděli se — ale snad se už tam na nebi za nás přimlouvají — u Boha. —


  1. František Dědek, kněz družiny Sušilovy. Napsal Jan Halouzka. (S podobkou.) Cyrillo-meth. knihtiskárna V. Kotrba, v Praze r. 1899.