bytosti, neb jeho »národnosti«, jak P. Wurm se vyjadřoval a to jest — pacifismus slovanský.
Jest pochopitelno, že při každém setkání našem hovořili jsme s drahým strýčkem o tomto předmětu, který nám oběma na srdci ležel. Letos v létě, když podrobil se ve zdejší nemocnici opětné operaci jazyka, tu při častých návštěvách mých, dokud mohl mluviti, vedl ze své strany rozhovor tužkou, podotknuv jednou ve svém obdivuhodném humoru, že to už jinak nejde, když se stal »Němcem«. (Měl totiž ubohý mučedník ústa vycpaná gázem.)
Z těchto jeho poznámek a pokynů, které ještě doplnil, chci zde některé uvésti a zavděčím se jistě všem přátelům a ctitelům tohoto ušlechtilého posledního slovanského proroka, když uvedu i některé výroky, které se světovým mírem souvisí pouze nepřímo.
Jak jsem pravila, kladl P. Wurm vždy důraz na to, že pacifismus slovanský byl částí národní bytosti. Praví doslovně:
»Spletli jsme si národnost s řečí. Tato chyba mstí se tuze. Domnívajíce se, že hájíce jazyka, zachráníme již tím život národa, jsme na omylu. Jazyk a národnost jsou dva různé samostatné momenty.
Palacký prozíravě vytknul v Kroměřížské ústavě, že máme právo a povinnost jazyka hájiti, ale národnost pěstovati. Národnost předpokládá samosprávu. Zvyky, obyčeje národa, kulturní vymoženosti, náboženství, zaměstnání, živnost atd., to, co karakterisuje jistou část lidu, jeho umění, zábavy, zpěv, jeho vlastní kultura, kterou vypěstoval, to všecko dohromady je národnost. Jestli Staroslované nebyli váleční, tož to byla jejich vlastnost, tedy příznak jejich národnosti.
Je-li tomu tak, pak mají Slované právo aneb povinnost ku pacifičnosti zaujmout jiné samostatné stanovisko a tuto vlastnost reklamovat, restituovat, obnovit, kdežto jiní národové válečné povahy musí proti militarismu bojovat a ho neprakticky potírat.
Slovanští sociální demokraté mohli a měli svůj antimilitarismus docela jinak provádět než západničtí; mohli a měli by se k míru hlásit jako k čemusi, co je jejich dědictvím.
Slované měli svou vlastní národnost a vypěstovali si svou vlastní kulturu, která je opravňuje nároky činiti na to, co vyrozumíváme slovem mír a tudíž jsou jejich snahy a protesty proti militarismu loyální a nelze jim vytýkati vzpurnost a protizákonnost. Jménem své vznešené kultury mají Slované větší právo, ba povinnost ku pacifismu stanovisko zaujímati než jiní národové.
Dle nejnovějších bádání (Niederle, Wankel atd.) jest dokázáno, že Slované byly nejen po Evropě usazeni dávno před Kristem, ale i zde v našich zemích, a ne jak mylně měli za to historikové, teprve v 6. stol. po Kristu. Tento mylný náhled byl následek bájek o stěhování národů, jež dávno již měly podrobeny býti důkladné revisi.
Že pak Slované od prvopočátku byli mírumilovní, toho důležitým dokladem je slovanské lidové umění, slovanská prakultura původní a svérázná.
