Stránka:Časopis Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci, issue 112.pdf/35

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována
— 199 —


saři pánu pravil, že na ústavní půdu parlamentní nikdy nevstoupí, ale pak s Clamem Martinicem do Vídně se odebral.

Pokud mi známo, snažili se feudalové znechutit národu konstituci vůbec, proto stalo se, že ústavákem býti, bylo nadávkem a v ošklivosti. Panovníkovi raděno bylo prý právem jediné šlechtou.

»Wir die wie an den Stufen des Thrones geboren sind —«, pravil Lev Thun, o němž mi Strossmayer vykládal, jak kulturu německou ve Vídni r. 1860 hájil, maje na zřeteli ovšem středověk a na mysli primát Rakouska v Německu. Dočtete se toho, tuším, v mém životopisu. V té době pěstoval »Vaterland« zásadu: »že jak aktivní, tak passivní »volení« je: nekřesťanské. Lev Thun a hrabě Pergen pozvali do porady užší lékaře dra. Elze z Vorarlbergu, Karlona a mne, kde se tázali, zda-li bych nevzal na sebe, odůvodnit resoluci na sjezdu tom, že volit, anebo dáti se voliti, je nekřesťanské. Neuznal jsem zásadu tu za správnou a to bylo druhou příčinou neshody s feudaly atd. Tak se dá vysvětliti, proč jsem s feudalismem později nesouhlasil. Račte náčrty tyto přijati důkazem upřímného přátelství a důvěry, jíž má k Vám Váš starý přítel a ctitel Wurm.

Douška: Možná, že Vám pošlu ještě nějaký dopis, abyste byl náležitě informován. Že je dopis přátelský, toho důkazem: že jsem nenadělal čárek nad dlouhým í a že zde onde bude scházet nějaký ten… Musil bych list znovu číst a to se mně hatí! — S Bohem!«

Na to mi psal Wurm ještě 7. října 1910: byl to poslední jeho pozdrav. Psal:

»Vzácný příteli! Ulíbal bych Vás za Vaše paměti. Děkuji zvláště, že Jste se ujal Jeřábka (prof. dr. Frant. Věnceslav J.)[1]Braunera. Od Jeřábka bylo žádáno, aby — chce-li mluviti, — své řeči psané k censuře předkládal a co se Braunera týká, zasluhuje povšimnutí následovné: Slečna Zdenka, jež mne v Olomouci navštívila, vypravovala mi, že hodinu otci bránila, aby se nevydával churav do Vídně. Nedal se zdržet, jel. Večeřeli jsme spolu u Kyfusa před řečí, kterou druhého dne řečnil (při rokování o Bosně).[2] Byla to jeho poslední řeč ve vídeňském parlamentě. Tušil, že je na sklonku života a napsal zítřejší řeč labutím zpěvem. Ale umínil si mluviti, aby do hrobu nevzal myšlenku, která ho tak zajímala a které velkou důležitost přikládal. Shledal myšlenku tu v protokolu, kde prohlášeno Rakousko za velkou Moravu a císař Rakouský následníkem Mojmírovcův. A v pravdě dopadají hranice Rakouska až na nepatrné odchýlky v jedno s hranicemi Velké Moravy. Po jeho zdání a vývodech Velká Morava nevzala za své, nýbrž rozvětvila se v království České a Uherské, svatováclavské a svatoštěpánské a v ty ostatní země a zemičky, které jsou částí nynějšího Rakouska. Tutéž myšlenku pronesl na sjezdu žurnalistů v Uher. Hradišti Holeček v uvítací řeči ku moravským kolegům.

Dr. Brauner uznával, že uzná-li se království České synem Velké Moravy, přestane býti Germanie jeho matkou.


  1. K. Adámek: Mé paměti z doby Taafovy. I. díl. Str. 54.
  2. Tamtéž str. 52.