S knězem Ignátem Wurmem jsem se několikrát setkal na svých cestách v Olomouci a v Brně v letech šedesátých a sedmdesátých min. stol., avšak teprve po vstoupení do říšské rady v r. 1879 jsem byl s ním v přátelských stycích.
Wurm nebyl planě důvěřiyý a nebyl také prost mnohých pochybností k nám Čechům, jež byly pozůstatkem nesrovnalosti a neshod Moravanů s námi ve věcech politických.
Po opětných stycích se mnou stal se Wurm sdílnějším a začasté se mnou hovořil o našich věcech kulturních, národních, politických a j. Tak jsme 13. listopadu 1879 pozdě do noci rozmlouvali o naší situaci a o dalším vývoji naší politiky a j. V této rozmluvě Wurm, dle mých poznámek, mimo jiné uvedl:
»Na počátku nynějšího politického obratu za hr. Taaffa byla korunou položena podmínka, že se jednání o vyrovnání s Čechy nesmí súčastniti u dvora velice neoblíbený hr. Jindř. Clam-Martinic. V rozhodujících kruzích pokládají dra. Riegra za kolísavého muže lidu, nikoliv však za státníka, s nímž by bylo lze přesně počítati.
Hr. Taaffe nevyjednával o vyrovnání přímo ani s hr. Clamem, ani s drem. Riegrem. Jednání to vedl hr. Hohenwart, a obmezovalo se pouze na sebrání autonomistické většiny na říšskou radu.
Hr. Taaffe neprovedl kompromisu při posledních volbách velkostatkářských do říšské rady ve všech zemích, protože byla většina autonomistů na říšské radě podmíněna tehdáž ještě nejistým vstoupením Čechů do říšské rady, jehož tehdy ani dr. Rieger. ani hr. Clam ještě nemohli zajistiti. Proto neudělal hr. Taaffe kompromisů mezi velkostatkáři ani tam, kde je mohl snadně provésti.
Hr. Taaffe postřehl, že by takovými kompromisy bez vstoupení Čechů do říšské rady autonomistům většiny nezajistil a že by se na dobro rozešel s ústaváky, kteří by byli — kdyby Čechové zůstali v pasivitě — na říšské radě na dále většinou. Proto spadá na hr. Clama a dra. Riegra vina, že většina autonomistů na říšské radě není pevná ani rozhodná.
Teprve na nedlouho před svoláním říšské rady, když hr. Hohenwart hr. Clamovi a dru. Riegrovi kritickou situaci vyjasnil, slíbili, že do říšské rady vstoupí. Při tomto vyjednávání nedala vláda Čechům žádných slibů, bylo toliko ujednáno znění trůnní řeči s odstavcem pragmatické sankce a o šetření právních přesvědčení a přivoleno ku podání státoprávního ohražení.
Po vůli hr. Clama Čechové z říšské rady vyšli, po jeho vůli se do říšské rady navrátili. Jeho vůle jest nám Čechům zásadou, praporem, programem.
Hr. Clam a jeho soudruzi jsou výteční počtáři. V letech šedesátých se ulekli jarého rozmachu českého národa a obávajíce se, že by jistě jim mohli přerůsti přes hlavy, zosnovali pasivní oposici a drželi
