Smělost jeho vedla ho k tomu, že již r. 1861. nemálo poplašil na sněmu Giskru svým návrhem na provedení jazykové rovnoprávnosti ve školách, v úřadování zeměpanském a ve veřejném životě. Giskra byl tak poděšen, že se tomu vzpíral, aby návrh ten vůbec byl pojat do protokolu.
Velikou odvážlivostí dlužno také nazvati Wurmův rozhovor s kardinálem Schwarzenbergem v Praze r. 1867.
Kardinál byl prodchnut tehdy vládnoucím názorem, že národnost jest pohanská, poněvadž vyplynula z prvopočátečního hříchu. A jako taková že je se stanoviska církve nevhodná, aby se pěstovala a z téhož důvodu že také není potřebí, aby se šetřilo jazykové rovnoprávnosti. V ten rozum vyjádřil se vůči Wurmovi. Wurm však statně odporoval, poukazuje k tomu, že sám duch svatý k rovnocennosti jazyku poukázal, když o letnicích v Jerusalémě, vznášeje se nad hlavami apoštolů v podobě jazyků, nepostavil žádný nad ostatní, nýbrž všechny vedle sebe. A proto spíše že se nesrovnává s účením křesťanským a se zásadami církve, dává-li se jednomu jazyku větší přednost než druhému. Církvi že přísluší, aby jazykovou rovnoprávnost pěstila a jí také hájila.
»Dioecése Vaší Eminence«, končil Wurm svůj výklad, »jest dvojjazyčná, otcovské péči Vaší Eminence jsou svěřeni většinou Čechoslované a menšinou Němci. Přes to však bylo by pohanstvím, kdyby Vaše Eminence vydávala kurrendy pouze české na úkor Němců, ale je jím proto tím spíše v případě opačném, poněvadž Čechoslované jsou v převaze.«
Soudruhové Wurmovi žasli tehdy nad odvážlivostí Wurmovou, ale těšili se s ním z dobrého jejího účinku. Kardinál Schwarzenberg byl usvědčen a kurrendy vydávaly se od těch dob v obou jazycích a všeliká úřední řízení dála se v jazyce případném.
Jako muže nepodlomných zásad karakterisuje Wurma také jistá neshoda se šlechtou konservativní. V době, kdy zasazovali se legitimisté ve Španělích a ve Francii, aby opět dosazeni byli na královské trůny, tam Don Carlos a zde Jindřich, konali ve Vídni hr. Pergen a Lev Thun přípravy k valnému sjezdu katolíků. Wurmovi, snad jako vyznamenání, bylo uloženo, aby odůvodnil, že voliti a volenu býti nesrovnává se s podstatou církve katolické, že ani aktivní, ani passivní volby nejsou katolicky správny. I byl by se tehdy šlechtě zavděčil, kdyby jí byl vyhověl. Wurm však překvapen takovým požadavkem, rozhodně ho zamítl, tvrdě, že nelze mu, aby se úkolu toho podjal, poněvadž jest příliš odvážný. Ba zrazoval, aby se záležitostí tou vůbec pohnulo.
»Co tomu řekne Amerika a co katolíci ve Švýcarsku?« namítal. »A kterak chcete pak, aby ustanovováni byli představení v klášteřích, ba i sám papež, příčí-li se volení skutečně duchu katolickému?« tázal se a popudil proti sobě šlechtu nemálo. Ale jen na krátko. Za nedlouho dokázal jezuita Curci, že sv. stolice nepronesla nikdy nic takového, co by k tomu poukazovalo, že by aktivní a passivní spůsob volení odporoval zásadám katolickým a Wurmovi dostalo se plné satisfakce.
