Stránka:Časopis Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci, issue 112.pdf/20

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována
— 184 —


Že však taková neobyčejná obětavost a důvěřivost nedocházela vždy vděčného ocenění, nýbrž že spíše mnohdy bylo jí zneužito, netřeba ani, abychom poznamenávali. Přes to však neochábl Wurm ve své lidumilnosti ani po opětovaných trpkých zkušenostech, nýbrž neustával si vésti spůsobem obvyklým. Bylť lidumilem skutečně nevyrovnatelným.

Proto je také přirozeno, že byl horlivým propagátorem míru, že těšil se z nynějších pacifických snah. Wurm doufal, že snad přece dospějí kdysi tam, kam směřují a za čím se nesou, jelikož nabývají stále rozměrů větších a zájem pro ně se vzmáhá. Vedloť ho k tomu jeho dobré a v lásku svou všechen svět pojímající srdce. Vždy ho zabolelo, kdykoli setkal se se řadami zaprášených a únavou ztýraných vojínů, když v létě ze cvičení domů se ubírali, neboť pokaždé vtírala se mu myšlenka, že lopotí se jen proto tak do úmoru, aby konečně, když nejlépe budou uspůsobeni, za terč mohli se postaviti otevřeným jícnům smrtonosných nástrojů, kdyby válka vypukla. A myšlenka ta pokaždé nad míru ho zasmušila. Pokládalť to vše ještě za hnusný pozůstatek barbarství, jímž osvícenost naší doby více hanobiti by se neměla.

»Ale i to veme za své«, utěšoval se, »a nastane jiný, důstojnější boj: boj ducha. Vítěziti bude pak člověk s nejdokonalejším rozumem a nikoli člověk s nejlepším smrtícím nástrojem«, říkával.

Že měl Wurm pro prosté vojíny zvláště mnoho útrpnosti a soucitu, ba že jim přehlédl třeba mnohý přestupek, kterého jinak neztrpěl a přísně trestal, vysvítá z tohoto případu.

Kdysi se vypravil procházkou do Michalského výpadu a setkal se tam se zesnulým mlynářem Opletalem, který byl velice rozhněván.

»Co pak se stalo, pane mlynáři?« tázal se s účastenstvím Wurm. »Ale dopadl jsem vojáka na hruškách. Však mu to nedaruji. Prozatím jsem ho zavřel, ale udám ho«, odpovídal mlynář podrážděně.

»Ale, ale, pane mlynáři, proto se tak rozčilujete?« chlácholivě pravil Wurm, »to přece za to nestojí a pak uvažte, co by to pro toh chlapíka značilo, kdybyste ho udal.«

A nyní jal se Wurm věc tak přesvědčivě rozebírati, že jinak také dobromyslný mlynář jeho vývody za pravé uznav, na vyzvání Wurmovo: »pojďte, pustíme ho a já mu domluvím«, s ním k uvězněnému vojákovi se odebral.

»Té radosti a vděčnosti vojákovy nikdy nezapomenu«, pravil pak Wurm, když domů se navrátiv, své dobrodružství vyprávěl.

A přece přes tyto zjevné doklady obětavé ochoty a snahy, druhým prospěti, našli se lidé, kteří tvrdili, že jest potřebí jen na Wurma se obrátiti, kdykoli nechceme, aby věc byla vykonána. Sami byli jsme svědky tohoto nepěkného a nezaslouženého nařknutí Wurma, které nemálo nás roztrpčilo, poněvadž jsme měli příležitost seznati ho dobře i po této stránce. Wurm počínal si ve svém životě právě opačně. Nebylť pouze pln ochoty a dobré vůle, každému prospěti, kdokoli naň se obrátil, nesliboval pouze, nýbrž chápal se také hned činu, neustávaje o slibu svém pracovati, pokud nedomohl se příznivých výsledků, kde to bylo možno jen poněkud.