poradních schůzí tak zv. strany práva i oblíbených tehdy táborů a podporoval vším vlivem svým opposici proti protislovanské majoritě říšské rady. Když pak dověděl se o zrušení konkordátu, pojal myšlenku zaručit samostatnost církvi důvěrou lidu, které získati bude lze spravedlností a národní nestranností. A jistě přísluší velké procento zásluh Wurmovi, že jak v olomoucké, tak v pražské arcidiecési čeština s němčinou dělit se počala o jednání úřední.
Když pak v letech 70tých vysloveno bylo Jeho Veličenstvem přání národního smíru, najdeme Wurma mezi těmi, kdož novému předsedovi ministerské rady hr. Afredu Potockému měli radou pomáhati v řešení těžkého smiřovacího úkolu a najdeme jej ovšem o rok později opět v Praze mezi účastníky porad o fundamentálních článcích, kterými český i moravský sněm odpověděl na památný reskript císařský z r. 1871.
Po pádu Hohenwartově, když Čechové neúčastí na říšském sněmě demonstrovali, vystupuje Wurm na Moravě s heslem »pryč s passivitou«[1] a odůvodňuje názor svůj tím, že passivitou škodíme jen sobě (dokladů z Moravy měl mnoho), že prospíváme Němcům, zvykáme si politickému pohodlí a sílíme centralisační systém své monarchie. A proto nadšeně s novým rokem 1874 vstupuje Wurm s moravskými poslanci na jeviště vídeňského parlamentu jako opposičník a uvádí se panenskou řečí, kterou hájil církevních práv proti projektovaným »květnovým zákonům 1874«, čímž získal si přízeň episkopátu, jenž zákonům těm se bránil a proti nim protestoval.
Bydlištěm Wurmovým ve Vídni byl klášter u kapucínů, o němž vždy zvečnělý pan rada rád vypravoval, neboť měl k místu tomu mnoho vzpomínek, z nichž nejraději vybíral vzpomínku na první návštěvu Strossmayerovu, kterou biskup za tím účelem vykonal, aby sdělil Wurmovi, že si ho zvolil svým rádcem.[2]
Wurm ve Vídni nezahálel, volného času používal k studiím v bibliothekách a k sebevzdělání. Vzdělával se však nejen knihami, nýbrž i styky s předními slavisty, s vynikajícími politiky i diplomaty řídě se správnou zásadou, že kdo chce býti poslancem, musí býti politikem i diplomatem, musí mu býti jasny nejen domácí, ale i zahraniční poměry.
Politicky byl Wurm poctivě vyhraněnou individualitou, řídil se v politice i ve veřejném životě vždy vyšším jakýmsi hlediskem. Svému přesvědčení politickému, své věrnosti národní obětoval přátelství přátel i přízeň představených, jak nejlépe dosvědčuje případ s Belcredim. Belcredi přijal mandát národní strany moravské, ale snad pod vlivem historické šlechty z Čech nepřišel s poslanci moravskými do říšské rady r. 1874, nesouhlase s aktivní jejich opposiční politikou. Při nových volbách dokonce ukázal svou feudálně-konservativní barvu a vystoupil s kandidaturou proti klubu národnímu. Tím ovšem uvedl svého přítele Wurma na rozcestí. Wurm však dal se cestou politické cnosti, cestou národní své povinnosti a nejen schválil kandidaturu Dra. Kusého proti Belcredimu, ale i na Vyškovsku pro ni agitoval, dobře věda, že ztrácí
