Stránka:Časopis Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci, issue 112.pdf/45

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována
— 209 —


Staré slovanské výšivky, ornamenty, i některé zpěvy (dle tvrzení Sušila), sahají do nejdálnější pohanské, slovanské minulosti.

Takové umění nemohlo vzniknouti a zvelebiti se u národa válečného.

Světový obchod na Baltu vedli Slované, jak již Kollár a jiní, kteří nebyli zaslepeni z Němec vyšlou pověrou o stěhování národů, na to přišli.

»Obchodování je vrchol kultury, která válčení vylučuje.«

Naše nynější kultura je palimpsest, pod kterým se stará kultura skrývá a při pilném studiu a dobré vůli můžeme tuto kulturu do nedohledné minulosti stopovati.

Ke kultuře slovanské patří také sociální rady a útvary: Zádruha, na Rusi mir a artyel, jež nemohly by vzniknouti u národa válčícího.

Až se zjistí kultura slovanská, pak nastane též tříbení a dělení, jaký podíl měla žena ve zdaru kultury této i ve veřejném životě.

Podle toho, co a jak působilo, dají se vyměřiti její práva (na základě historickém). K tomu třeba znáti také ústrojí Zádruh, kde starešina volený ne dědičný, měl moc toliko výkonnou a ne patriarchální, jako u Semitů, ne absolustickou. On konal to, na čem se Zádruha, mužové a ženy byli usnesli.

Ať se dá ženám právo hlasovací, ale pro ty obory v domácím a veřejném životě, v obci i na sněmu, ku kterým žena dnešní a zejména intelligentní je způsobilá a je osobně vzdělává.«

V obor ženy slovanské vedle pěstování lidového umění v první řadě patřila výchova dětí. A že ženy slovanské tomu rozuměly, toho příkladem uváděl P. Wurm didaktické a paedagogické vědomosti Komenského, které »nesypal z rukávu«, nýbrž čerpal ze zkušeností mezi lidem nabytých.

Velice pak žehral na to, že v našem národě je nyní málo poctivě »pracujících žen«, ale mnoho »módních dam«. Pravil o nich toto: »Mnohé jsou zdravé a přece nekojí svých dětí; svěřují je chůvám a starají se nanejvýše o jejích vycházkovou toiletu; kdežto žena slovanská byla nejen vychovatelkou, ale i spoluživitelkou rodiny. Nedovedla sice mluvit francouzsky a hrát piano, což je jinak sice zcela dobré, ale za to uměla pracovat ve prospěch celku.

Ona nebyla otrokyní muže válečníka, jako tomu bylo u jiných národů, ale rovnocennou družkou a pomocnicí muže práce a míru.

Naše »dámy« nedovedou módu učiniti pramenem živnosti našich továrníků. Miliony vyhází se do ciziny za látky židovské.

Slovanské ženy měly svůj vkus. Důkazem toho jsou malebné, vyšívané kroje. Naše »dámy« vkus kupují od pařížského polosvěta.

Do divadel a koncertu chodí mnohé jen proto, aby tam ukázaly, že se šatí módně, a aby mohly zítra vykládat, že ve včerejším představení nescházely. Jejich rozmluva se z rámu módy a pomluv nevyšine a nevybočí ze všednosti.«

Dokud máme tolik takových »dám«, dotud žena tak snadno nedostane se k zákonodárství a dotud nebude moci na těchto směrodatných místech působiti též ve prospěch míru.

»Takové modní figuriny nikdy nenabudou smyslu a citu pro strasti