a k říši německé ukovali. Feudální řády německé zvláště v církvi se nikdy nevžily a vedly k úpadku církve v Čechách. Stolice papežská předvídala nebezpečí výbuchu a proto radila Karlu IV., aby učinil počátek návratu k řádům slovanským a liturgii slovanské zřízením slovanského kláštera Emausích. Po 14 roků Karel odkládal a povolil teprv na pohrůžku z Říma. Bylo pozdě.
Z toho plyne, že celé státní právo české jest původu německého a uznávajíce je, uznáváme svou příslušnost k říši německé. Připouštěl P. Wurm, že Čechy by bývaly i proti své vůli církevně i politicky připojeny k říši. Čechy však nikdy i když mohly, se této příslušnosti nezbavily, poněvadž se nechtěly zbaviti také výhod, s tím spojených. Příslušenstvím k Velké Moravě Čechy nikdy se nebránily!
Než kapitola tato není dosud uzavřena. Dokud má české státní právo své zastánce, platí též námitky proti němu.
P. Ignát Wurm ho nikdy neuznal. »Máme«, pravil, »státní právo moravské a to není původu německého. To nám dává právo na Slováky v Uhrách, Čechy ve Vídni a vůbec v Rakousku. Mimo to jest mocným pojítkem Slovanů rakouských. Máme svou kulturu slovanskou a třeba ještě obnoviti církevní samostatnost Slovanů rakouských.« Žádal, aby Rakousko ovládáno bylo v duchu Velké Moravy, jíž vlastně jest. — —
Neuznával českého státního práva, potíral dualismus a stál na programu Palackého — národní autonomie.
P. Ignát Wurm byl nadšeným přívržencem světového hnutí mírového. Nepovažoval hnutí mírové za »jeden z moderních proudů, který patří dnes k evropskému bon tonu«, jak se vůči mně vyjádřil jeden čelný zdejší žurnalista, nýbrž věděl, že hnutí mírové jest tak staré jako lidstvo samo.
Vždyť už v synech Adamových, Abelu a Kainu, staví se nám před oči typ míru a typ násilí. Stopujeme-li pak dějiny kteréhokoliv národa, najdeme za všech dob typicky vynikající veleduchy, kteří byli hlasateli míru. —
Již Konfucius i Buddha ve svém učení zaujali zcela určité stanovisko proti válce a filosofové řečtí a římští (Sokrates, Cicero, Vergil, Aristophanes, Terentius a jiní) odsuzovali válku a nadšeně psali o věčném míru.
Avšak P. Ignát Wurm správně poukazoval vždy na to, že vedle tohoto pacifismu za pradávných i nových dob, který vystupuje vždy jako individuální přesvědčení jednotlivce — existuje ještě pacifismus jiný, vyšlý přímo z duše celého národa, tvořící část, ba podstatu jeho
